Zde diskutujte k článku s názvem Zpomal, ať Ti něco neuteče!

Když jsem to při psaní článku promýšlel, trochu mě polilo horko...Uvědomil jsem si, že i já sám bych dost možná patřil k těm, co bez povšimnutí prošli kolem. To nebylo úplně příjemné poznání..Snažím se od té doby být zase o něco pozornější.

Jo u mě by záleželo na tom, zda bych zrovna někam spěchal a nebo ne. Nebo by taky záleželo na tom, zda jsem zrovna zamyšlen nebo ne. No jo no, tahle doba je strašně rychlá. Vždyť jak rychle uběhl leden. S takovuo tady máme konec roku ani se nenadějem

Taky jsem nad tím hodně přemýšlel, když jsem si článek přečetl. Těžké říct, jak by to bylo, záleželo by na konkrétní situaci. Asi tak, jak to popsal Robert. Myslím si, že bych zbystřil, protože nádhernou hudbu člověk každý den na ulici nepotká. Nicméně bych šel dál a tento zážitek by s nejvyšší pravděpodobností nahradily kvanta jiných myšlenek.

Máš pravdu, Roberte, čas letí. Kdysi jsem s určitou nostalgií vzpomínal, jak jsem dříve počítal svůj čas na hodiny. Dnes jej ztěží stíhám počítat po dnech. Mnohdy mi připadá, že jsem se probudil po prvním dni v měsíci a on najednou byl poslední.

Málokdy mi běhá mráz po zádech....jako při čtení tohoto článku

Michale, díky. Při psaní jsem se cítil podobně. Od té doby se častěji zastavuji a pozoruji. A že věru je se na co dívat kolem nás!

Už je tady únor dalšího roku...tak rychle to Roberte uteklo.Pro mne to nebyl dobrý rok,nevím už kolikátý ne dobrý.Ale rozhodla jsem se.A už se nenechám ničím zastavit.Ani nemůžu.Nejsem už nejmladší a nevím kolik času mám vyměřeno,ale vím,že jsem dostala jednu velikou šanci.Trvalo deset let než jsem si ji uvědomila,ale držím ji v rukou a nehodlám pustit.Pracovala jsem hodně a taky tvrdě,a proto si nemůžu dovolit ji jen tak zahodit.Přeji krásný den a úspěšný rok 2011.

Zapomněla bych,omlouvám se.Já bych se zastavila,sedla bych si vedle houslisty a naslouchala.Děti vnímají mnohem více než my,nezatíženy malichernostmi a nejsouce posedlí honbou za něčím co ani nechceme.Oni totiž vědí co chtějí...ale jen do chvíle než jim hlavinky zatížíme svými starostmi a pravidly jak mají žít.Nenáviděla jsem ta pravidla,chtěly po mně něco úplně jiného než jsem chtěla já.Pokud by mne vedly mým směrem,pak bych je dokázala snést,ale nedokázala jsem splnit očekávání svých rodičů a bohužel jsem tím trpěla celý život.A takových dětí je hodně,bohužel.Ony dokáží naslouchat...ne tak my,kteří zapomínáme,že jsme taky byli dětmi.

Překrásný příběh. Děti prostě jsou tady a teď a mi kteří je vychováváme k tomu aby žili stejně naplněné životy jako my, jsme pořád někde jinde a jindy, než právě tady a teď