Psal se rok 2003 a já jsem jela na přednášku Jiřiny Prekopové, která na jedné nádherné louce u Nového Města nad Metují měla hovořit na téma Obejmi své vnitřní dítě.

Nevěděla jsem přesně, do čeho jdu, ale cítila jsem, že to bude velké. A bylo.

Zasedla jsem na jednu z přistavených laviček a čekala na první slova paní docentky, či doktorky psychologie, už nevím… Každopádně se mi ale začal v mysli odvíjet příběh…

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Poslouchala jsem paní Prekopovou a souběžně jsem viděla sebe, jak asi jako pětiletá běhám po zahradě a povídám si s motýlky. Dodnes slyším, jak kolem bzučí čmeláci, voní kytky a já tančím na zeleném trávníku mezi zvonky a kopretinami.

Vidím sebe v plápolající sukénce a cítím radost. Nic jiného než objetí krásně teplého letního vzduchu a tančící srdce uvnitř malého holčičího těla. A všechno kolem je tu pro mě. Sladké vábení léta a záplava modrého nebe.

“Maminko,” volám, když vidím přicházet svého milovaného člověka s mísou červeného rybízu, “dáš mi trochu?”
“Vezmi si, kolik chceš, ale na keříčcích můžeš ještě zobat, neotrhala jsem vše,” odpovídá maminka a usměje se.

Maminka je má jistota, můj přístav. Vím to. A vím, že to tak bude navždy…

Přednáška pomalu končí a já zjišťuji, že jsem si z ní odnesla mnoho. Nevím jak, ale dokázala jsem vnímat obojí.

Sebe, prohánějící se v trávě, i slova té moudré ženy. Jen… Jako by zase na několik let všechno zavál čas. Zapomněla jsem, kým jsem uvnitř.

Žila jsem cizí životy a na ten svůj nemyslela. Zmizel, zaházen starostmi a úzkostmi, jejichž společným jmenovatelem byl strach. Strach ze selhání, strach z odpovědnosti a paradoxně i z volání mé duše po vysvobození…

Dnes už svou malou holčičku svírám v náručí. Dívala se na mne zpočátku zkoumavě a nejistě a já nevěděla, jak na to. Šly jsme si vstříc, ale její malé sandálky se posunovaly jen velmi opatrně. Blonďaté vlásky v copánku, dosud čechrané větrem, lehce plápolaly, až se rozpletly.

Mašlička, která se přitom uvolnila, dolétla až k mým nohám. Shýbla jsem se a podala ji své malé holčičce. Byly jsme si nadosah. Natáhla ke mně ručky a já ji prudce objala.

Tolik lásky jsem do té chvíle nepocítila. Bylo to silné, neopakovatelně posilující a nekonečně dlouhé objetí.

Od té chvíle ji pevně držím a stále ji připomínám, že už se nikdy neopustíme, protože jsme takto moc šťastné.

Obejměte i vy své vnitřní dítě. Pochopíte, proč je sebeláska, jež se rozpouští v boží lásce, tou nejvyšší esencí v celém vesmíru…