Řekněme, že v sobě člověk někdy může pocítit to, že se nenávidí. Obvykle v takové situaci si vytyčí cíl, co mu udělá radost, kdy sebe nenávist na chvíli pomine.
Přitom si stačí položit jednu správnou otázku: Jak být šťastný hned teď v současnosti? A kdo se ptá, odpovědi se vždy dozví.
Ale pokud má člověk obrovský hlad po radosti a je hodně dlouhou dobu v sebe nenávisti, pak to někdy může trvat určitou dobu, než se z toho dostane.
Může se pak přidat do toho všeho ještě marnivost. Tzn., že člověk vyhledává to, co mu zprostředkuje krátkodobou radost a následně se tím vychloubá a cítí se „nadřazen“.

To je hned zajímavá situace. Jak toto řešit?

V takovém případě člověk může podlehnout klamu, že ho z této situace „dostane“ jen okolí a přátelé. Ale co těmto lidem řekneme: Na to prášky nejsou? Stačí se jenom správně nastavit.
Děkuji za radu… Ihned provedu. To by byl ideální stav.

Ale nejsmutnější na tom je, že takový člověk si to bude racionalizovat.

Tzn., že musí mít racionální důvod vždy a všude, že to přeci tak jednoduché nemůže být.
A tak využívá přemýšlení a co se vymyslí? Může za to to, že jsem se špatně vyspal, že svítí málo slunce, že voda je moc ledová, že moucha sedla na lavičku. Tomu se říká alibismus.
Jednomu by se mohlo zdát, že je to takový začarovaný kruh, kdy všechno se vším souvisí. To řešení je přitom na dosah.
Přemýšlí se dál. O pár týdnů později: Je to proto, že mě lidé nemají rádi, proto se nenávidím.
Jak to proboha s tím souvisí? Zda mě miluje vnější svět? To je stejné jako si říct: Že mě nemá rád velbloud nebo moucha a obviním je z toho, že můžou za můj současný stav.
Chybí mi to a tohle. Takže projev nedostatku. Ok. Aspoň upřímnost. A co s tím uděláš?
Získám to. Budu se orientovat na to, aby se získalo co nejvíce toho, co mám mít a co mi náleží.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

A co proto uděláš? Konkrétně?

Budu trpět 7 dní v týdnu a pak řeknu: Všechno na červenou 35. A třeba to někdy vyjde.
Dobře čili preferuješ více hazardní záležitost. A co takhle jít více na jistotu?
Prosím? A to se dělá jak?
Stačí si opět položit jednu otázku.
A to jakou?
Kdo jsi?

Ale tohle nás nikdo na základní škole neučil.

Co tě napadá?
Nikdo.
Super. Takže konečně konkrétní odpověď. Teď stačí v tom jen vytrvat a z nikoho se stane časem někdo. To je ta cesta. Rád jí ukážu, ale konání je na druhých.
Ale to nebude hned.
Vždyť je na to celý život. Kam spěchat? Cesta je ten cíl.
A jak do toho všeho zapadá přátelství?
Je to úplně jednoduché. Osloví tě paní, že potřebuje něco podat z regálu. Ty jí pomůžeš. Osloví tě pán, že má 10 Korun v drobných a chce to s tebou vyměnit za jednu minci. Ty mu pomůžeš. Najednou spadne z regálu krabicové mléko. Nikdo se nekouká. Ty ho zvedneš a pomůžeš.
Proč?

Protože když můžeš pomoci, tak prostě pomůžeš.

Proč?
Protože tohle je opravdové přátelství a zájem o druhé. Pomůžeš a nic nečekáš na oplátku. V tom je ta krása.
Ale já myslel, že přátelství je závislost na druhých, že je „potřebuji“ a oni „potřebují“ mě, a že se nemá pomáhat zadarmo.
A to se prosím učí kde? Z toho právě pramení ta nespokojenost, protože je to prostředí, kde chybí opravdový zájem. To, co jsi definoval, je závislost a kšeftování. To s opravdovým přátelstvím a radostí nemá nic společného.
Takže je to o čem?

O tom se upřímně zajímat o druhé lidi. Ale napřed by člověk měl začínat přirozeně u sebe.

Nakonec člověk zjistí, že mohl paní odmítnout podat něco z regálu a pánovi nic nerozměnit. Ale čím více se budeme ignorovat, tím více se budeme okrádat o radost, a to navzájem na všech stranách.
Je to o tom, jaké prostředí si tady budeme vytvářet. Máme to ve svých rukou.
Můžeme se vymlouvat a hledat racionální důvody. Anebo budeme prostě konat? A budeme aktivně vytvářet prostředí skutečného přátelství a radosti. Co si vybereme je jen a pouze na nás.