Začněte publikovat ještě dnes!

STRACH JE NAUČENÁ BEZMOC

Strach
Strach je jednou z našich emocí. Jedná se o navyklý způsob našeho myšlení a nazírání na svět. Ten je možné změnit, a vymanit se tak ze sevření strachu.

Strach obvykle vypovídá o tom, že jsem se vzdali moci nad vlastním životem ve prospěch nějaké autority, někoho nebo něčeho, co považujeme za silnější, než jsme sami.

Naprosto jasně jsem si to uvědomovala, když jsem pozorovala sebe a svoje myšlenky v okamžicích, kdy mi strach v něčem bránil. V těchto chvílích jsem byla oběť, ta malá bezmocná holčička, proti níž stojí velká síla, která ji ovládá a může i ublížit.

Ten pocit si velmi dobře pamatuji z dětství. Ti velcí měli moc a rozhodovali.

Neposlušnost trestali výčitkami, hubováním a někdy i fyzicky. Nejvíc bolely výčitky.

Tenkrát přišel strach proto, aby mě chránil. Naučila jsem se, co ti velcí považují za „zlobení“, za „chyby“, co je podle nich „špatně“ a můj strach mi vždy hlásil, když jsem chtěla něco takového udělat.

Varoval mě:

„Nedělej to, nebo ti zase způsobí bolest.“

Těch velkých a mocných v mém životě přibývalo a v mé hlavě rostl zmatek. Nespokojení byli totiž více či méně všichni. Jenže každý kvůli něčemu jinému a stávalo se, že si navzájem odporovali. Přestalo být jasné, co je „správně“ a co je „špatně.“ I můj ochránce strach byl zmaten a tak pro jistotu, aby něco nezanedbal, přicházel stále častěji.

S ním sílil pocit beznaděje a bezmoci

Nechápala jsem, co chtějí, co mám dělat, aby byli spokojení. Uvěřila jsem, že jsem špatná. Kdybych nebyla, tak by se nezlobili a měli by mě rádi. Strach byl můj přítel. Chránil mě před ještě větší bolestí.

Nakonec jsem si ho přestala uvědomovat.

Tak trochu i proto, že jeho projevy byly těmi velkými zesměšňované a odmítané. Moc jsem chtěla, aby mě brali mezi sebe, abych věděla, že k nim opravdu patřím. Tak jsem sama před sebou zapřela i svého kamaráda.

Přestala jsem vidět svůj strach.

Při pohledu do zpětného zrcátka mého života jsem si uvědomila, jak jsem se postupně vzdávala svojí svobody, té možnosti rozhodnout se, co je teď důležité pro mě.

Naučila jsem jako ta „hodná holčička“ myslet na ostatní, brát na ně ohledy, tedy chovat se tak, jak jsem se domnívala, že jim bude vyhovovat. Z mého života se stala zcela beznadějná soutěž o spokojenost těch druhých.

Dnes vím, že to nebylo právě šťastné řešení.

Na spokojenost těch velkých mělo moje chování mizivý vliv. Hlavním výsledkem bylo, že jsem ztratila sama sebe.

Stala jsem se tak dokonale závislou na názorech druhých…

Nedokázala jsem říci, co potřebuji, protože jsem to většinou nevěděla. Neuměla jsem ocenit sama sebe. Potřebovala jsem slyšet pochvalu od těch druhých, abych mohla být spokojená se svým výkonem.

Byla to past. Když jsem nepodávala vynikající výkony, nebylo co chválit…

Pak jsem mizela ze světa. Jako bych nebyla. Chybělo mi vědomí sama sebe, ten pocit, že jsem tu a že jsem naprosto v pořádku taková, jaká jsem. Se všemi neustále zveličovanými nedostatky, které jsem měla a mám.

Můj přítel strach byl se mnou pořád…

Uvědomila jsem si to, když jsem po mnoha letech života ve vnitřním otroctví chtěla učinit skutečně svobodnou volbu. Rozhodla jsem se opustit bezpečí klece, v níž jsem žila. Odešla jsem ze zaměstnání a začala se stavět na vlastní nohy.

Byl tu a nebylo o tom vůbec pochyb.

Blokoval mě tak, že jsem se téměř nedokázala pohnout z místa. Svět je příliš velký a plný lidí, o nichž nevím, co potřebují ke svojí spokojenosti.

Jak pak mám vědět, co mám dělat, aby mě přijali mezi sebe?

Viděla jsem sebe jako lvici, kterou drželi dlouho v zajetí a teď její klec někdo odvezl do divočiny a otevřel ji. Stojí na kraji klece a smutně touží vyběhnout ven do toho svobodného prostoru.

Smutně proto, že ji strach varuje před všemi možnými i nemožnými nebezpečími. Tak stojí na kraji a váhá. Cítí se příliš malá a bezbranná vůči té divočině, bezmocná vůči všem nebezpečím života. Chybí ji někdo velký, kdo by ji chránil.

Zachránil mě vztek.

Poprvé v životě jsem byla skutečně vděčná za to, že ho mám. Strach mi vzal veškerou energii. Nebyla jsem skutečně schopná nic dělat. Vztek byl pro mě jako polibek, kterým princ probudil Šípkovou Růženku a s ní celé zakleté království.

Dodal mi energii, která mi chyběla, abych mohla svobodně vyrazit do divočiny života. S každým krokem jsem měla možnost se přesvědčit o svém vlastním vlivu na svůj život i na okolí.

To rozhodující bylo vést pozornost k sobě.

Postupně jsem si uvědomovala své vlastní kvality a vnímala jejich dopad na ostatní lidi.

Naučila jsem se přistupovat k vlastním emocím partnersky, s respektem. Tento laskavý a pozorný vztah vůči sobě mi umožnil porozumět řeči vlastního těla, pochopit kdo jsem a co potřebuji ke své vlastní spokojenosti.

Vědomí sama sebe mi přináší to, co jsem si v dětství navykla hledat u druhých lidí, jistotu, bezpečí, důvěru a moc nad vlastním životem.

Pomohlo mi uvědomit si, že spokojenost těch druhých je pouze jejich odpovědností. Já mám na ni skutečně pramalý vliv.

Za to dokážu přímo ovlivňovat to, jak se cítím já, jak si užívám svůj život.

A to je pro mne to nejdůležitější.

Pokud jsem spokojená, dokážu totiž tvořit pohodu ve vztazích a přinášet radost i pro ty druhé. To nebylo možné, dokud mě ovládal strach.

Pro vás, kteří toužíte vzít svůj život do svých rukou, pořádám kurz Jak mít pro strach uděláno. Jste vítáni.