Začněte publikovat ještě dnes!

VZTAH: JAK SKONCOVAT S BEZMOCÍ V MEZILIDSKÝCH VZTAZÍCH?

bench-1052066_1920
Cesta k osobní spokojenosti a souladu ve vztazích vede přes soucitný vztah sama k sobě...

Žijeme v kultuře orientované především na výkon.

Od školních let jsme posuzováni podle toho, jaké máme výsledky, kolik jsme udělali chyb.  Nikoho příliš nezajímá, jaké jsou naše přirozené sklony, talenty a kam směřují naše touhy.

Tento přístup se promítá i do naší komunikace.

Vše začíná v našem myšlení. Výkonově orientovaný člověk přemýšlí o tom, jaké úkoly je třeba splnit. Může to být zpracování stavebního projektu, prodejní analýza, úklid pokoje nebo vynesení koše.

Pokud potřebuje něčí spolupráci, požádá druhého o pomoc.  Málokdy si však uvědomí, že v tu chvíli komunikuje s lidskou bytostí, která má své emoce a potřeby. A tak se snadno přihodí, že se ten druhý vzepře a danou věc neudělá vůbec, nebo ji odbude, aby to měl „z krku“.

Automaticky pak přichází hodnocení, co ten druhý udělal špatně, jak mi zmařil mé plány, jak moc je neochotný, nespolehlivý, nedochvilný…

Pokud si o někom vytvořím obraz „nespolehlivého“, tak se podle toho k němu budu chovat. Můj postoj bude dobře zachytitelný z emoce, která jej provází.

  • Mám vztek, že je to s ním tak složité, cítím se bezmocná, protože si s ním nevím rady nebo prožívám obavy z momentu, kdy od něho budu něco potřebovat.
  • Moje emoce se projeví v řeči mého těla, v dynamice mého projevu, tónu a síle hlasu a nakonec i v mých slovech.

„Prosím tě je opravdu moc důležité, abys to TENTOKRÁT udělal v termínu.“ „Hlavně na to ZASE nezapomeň jako posledně.“

Tato drobná slůvka dokáží popíchnout druhého k tomu, aby se OPĚT vzepřel.

Když se na okamžik zamyslíte, tak si s velkou pravděpodobností vybavíte, že se ve vašem životě některé situace opakují. Možná si také uvědomíte, že máte tendenci nálepkovat lidi, protože oni se opravdu chovají VŽDYCKY stejně.

Někdo chodí pořád pozdě, jiný slíbí a nesplní, nebo dělá práci na poslední chvíli a ta je plná chyb, nebo mi nikdy nerozumí, když po něm něco chci a tak dále a tak dále.

Vypadá to, že každý z nás se nějak chová a že se s tím nedá nic dělat.

Někdy to může působit dost beznadějně, když tomuhle uvěříte.

To by pak znamenalo, že šéf bude vždycky vyvádět, když udělám chybu?

Ne nutně.

Naše chování se zdá být neměnné, protože zpravidla využíváme pečlivě naučené stereotypy, které se automaticky spustí, objeví-li se ten správný vnější stimul. Mozek se chová jako počítač. Jestliže…, tak… Jestliže svítí sluníčko, tak mám dobrou náladu. Jestliže se děti hádají, tak je okřiknu.

Díky těmto stereotypům to vypadá, jako bychom nedokázali reagovat jinak. Ono to ale jde a nedá to ani tolik práce.

Prvním krokem je uvědomovat si vlastní způsob myšlení, tedy jak interpretujeme vnější událost a jaké jsou důsledky těchto interpretací.

Jsem doma a čekám na partnera. Domluvili jsme se, že se sejdeme doma v 6 hodin. A je skoro 7 a on nikde. Moje mysl tuto skutečnost hbitě posoudí na základě mých předcházejících zkušeností. Nabídne mi hodnocení: „Nedá se na něho spolehnout.“

Tato myšlenka nese v sobě emocionální náboj. Moje dobrá nálada je v tu ránu pryč a přichází smutek, bolest a bezmoc.

V tu chvíli partner dorazí. Pokusím se zastřít to, co prožívám, ale ono si to stejně najde cestu ven. Může to vypadat tak, že partnera přivítám s ironií v hlase: „No to je skvělé, že už jsi tu.“

Má slova a celé moje chování řízené potlačovanými emocemi představují stimul pro mého partnera.

Jeho mysl si vše okamžitě vyhodnotí, např. „no, ta má zase náladu.“ Vyčerpaně, zklamaně a možná i vztekle se pak ozve: „Kdybych věděl, jak budeš protivná, tak bych se tak nehnal, abych přišel co nejdřív, když mě šéf držel na koberečku až do šesti.“

A vidina příjemného večera je nenávratně pryč.

Oba si potvrdili svá přesvědčení o tom druhém – on je nespolehlivý a ona je protivná.

Pokud zastavím své jednání a uvědomím si, co je skutečně pozorovatelné, uvidím, že si celé drama tvořím sama v mé mysli tím, že hodnotím, nálepkuji a hledám, co ten druhý udělal špatně.

Takto vytvořené nálepky a soudy považuji za realitu a podle toho pak jednám.

Jak vypadají pozorovatelná fakta?

Očekávala jsem partnerův příchod v šest hodin a on dorazil v sedm.

Drama se nekoná.

Dalším krokem je uvidět, jak si svými domněnkami a soudy vytvářím napětí v těle. Každá myšlenka má svůj emocionální náboj. Nálepka nespolehlivost blízkého člověka může vyvolat stav ohrožení základního pocitu bezpečí. V těle se objeví napětí.

Emoce jsou něčím, co naše kultura zdatně přehlíží. Většina z nás si tak s nimi naprosto neví rady.

Naučili jsme se je potlačovat, nevidět a tvářit se, že nejsou, aby se nám druzí nevysmáli. Tak se děje, že nám emoce vládnou a řídí náš život, naše chování. V krajním případě svalíme vinu za naše emoce na toho druhého.

„Nejsem protivná, jsem KVŮLI TOBĚ naštvaná, protože jedinkrát nedokážeš splnit svůj slib.“

My ale nemusíme být bezmocní…

Potřebujeme si jen uvědomit, co se děje s naší pozorností a dát důležitost nejen našemu záměru (sejdeme se v šest), ale také tomu, čím právě žije druhá lidská bytost. Abychom něco takového dokázali, potřebujeme začít sami u sebe.

Utišíme-li vlastní upovídanou mysl, můžeme se ponořit hlouběji do svého vnitřního prostoru a svobodně prožít vše, co se tam odehrává. Prožít emoci smutku, lítosti nebo strachu.

Obvykle se jim bráníme a tím jen násobíme napětí v těle. Zaháněná emoce se stává rozbuškou, která bez varování odpálí naši obrannou reakci. Řídí tak doslova naše chování. Pak už jen přihlížíme katastrofě, kterou jsme způsobili a hledáme viníky.

Zlenivěli jsme a přestali jsme rozumět řeči těla, tedy vlastním emocím a potřebám. Ztratili jsme  životní kompas, tak nám nezbývá, než jet na autopilota. Ten byl ale programován kdysi v minulosti, za odlišných podmínek, než v jakých žijeme teď. Jím řízené chování nevede proto často k úspěchu. Spíše naopak.

Respekt k sobě a soucit k vnitřnímu dění nás dokáží vyvést z válečné zóny.

Vědomí toho, co právě prožívám a odvaha to skutečně prožít, mi pomohou uvědomit si touhu, která se skrývá za mými emocemi. Je mi smutno? Toužím po blízkosti, přítomnosti toho, koho mám ráda.

S tímto vědomím dokáži přijmout odpovědnost za vlastní emoci a nevinit z ní druhého. Místo výčitky mohu říci: „Jsme smutná, protože jsem se těšila na čas strávený s tebou.

Chápala jsem naši domluvu tak, že se tu sejdeme v šest. Jak sis ji vyložil ty?“

Je konec útokům. Nehodnotím chování druhého, jen mluvím o sobě, svém prožívání a myšlení. Nakonec otevírám bezpečný prostor pro vyjasnění celého nedorozumění.

Dávám vztahu šanci. Snižuji tak pravděpodobnost, že se druhý začne bránit a že se zacyklíme ve starých návycích.

Cesta k osobní spokojenosti a souladu ve vztazích vede přes soucitný vztah sama k sobě, přes ochotu prozkoumávat léta zanedbávané či dokonce zakázané území našeho nitra, kde se potkáme s vlastními emocemi a potřebami.

Chováme-li se láskyplně a s plným respektem sami k sobě, dokážeme totéž dopřát i ostatním lidem.

Nikdo z nás nemůže dát to, co nemá.

Nemám-li úctu a citlivost vůči vlastním potřebám, nemám ji doopravdy ani k potřebám těch druhých. Moje komunikace je pak mnohem více o příkazech, které se mohou skrývat i za laskavým projevem, a kouzelným slůvkem prosím. Beru-li za samozřejmost, že by mi ten druhý měl vyhovět, je celá má laskavost jen zástěrka, která má zakrýt můj skutečný záměr donutit druhého k poslušnosti.

Pravidelný kontakt s vlastními potřebami a vědomí toho, jak jejich stav ovlivňuje moje chování, mi pomáhají přirozenou cestou snižovat vlastní reaktivitu a jednat s druhými rovnocenným způsobem bez ohledu na jejich stáří, pohlaví či společenské postavení.

Uvědomuji si, že i ten druhý má v dané chvíli nějaké potřeby, které jsou pro něho opravdu důležité proto, aby směřoval k vlastní spokojenosti.

Teprve pak přestávám prosazovat své zájmy na úkor druhého.

Vnesu princip rovnocennosti našich potřeb do svého jednání. Tím, že vypínám svůj automat a vědomě volím své chování, vytvářím velkou šanci na změnu v reakcích u toho druhého.

Stačí jediná zkušenost tohoto druhu, aby člověk uvěřil, že není ve vztazích bezmocný, že má nezanedbatelný vliv na naše vzájemné chování.

Zvu vás na průzkumnou cestu do našeho vnitřního prostoru.

S sebou si vezmeme vynikajícího pomocníka, kterým je Nenásilná komunikace. Pro vás, kteří chcete vládnout svému životu a mít vliv na své vztahy, je tu série večerních workshopů Tanec zvaný empatie.

Jste vítáni.

Helena Kurzweilová

www.kurzweilova.cz