Brzdy na cestě za štěstím a úspěšným životem

Na cestě za štěstím a úspěšným životem číhá spousta překážek, které mají za cíl dotyčného zastavit nebo alespoň zpomalit. Překážky nám do cesty staví život, někdy my sami a někdy také naše okolí. Naštěstí pro nás mnoho věcí změnit můžeme. Podívejme se na to, co nás brzdí a co změnit můžeme.

Závislost na mínění druhých

Závislost na mínění druhých je častá chyba, kterou si mnoho lidí není ochotno přiznat. Těmto lidem chybí vlastní názor a nekriticky přijímají mínění druhých. Tito lidé hltají reklamy, sledují společenské pořady a seriály, aby zjistili, co je „výhodné“, co je „zdravé“, jak mají žít, co je „in“. Co říkali v televizi nebo co psali v novinách je pro tyto lidi nezpochybnitelnou pravdou, stejně tak, co říkal někdo, kdo je úspěšnější a bohatší než oni. Podle těchto lidí je správný ten, kdo dodržuje normy, nevybočuje a úspěšným je ten, kdo poslouchá, tomu jsou otevřeny dveře ke kariéře. Tito lidé vytrubují heslo: nic neovlivníš, nemá cenu se o nic snažit. Jedinečnost, originalita, intuice, sny, kreativita jsou pro tyto lidí bláznovstvím. A přitom na počátku každého úspěchu je sen, sny dávají člověku křídla. Tito lidé se okrádají o mnohé hodnoty, které život nabízí a místo stoupání k vrcholu setrvávají v nudném údolí. Nejsou „ani ryba ani rak“, pouze proplouvají životem v ustavičném strachu, co si o nich myslí jejich okolí nebo že vybočili z řady. A tak žijí životy druhých, tváří se šťastně, ale šťastni nejsou. Jendou z podmínek štěstí je být sám sebou a žít svůj život a ne životy druhých. S tím souvisí další brzda.

Rutinní myšlení

Myšlení mnoha lidí se pohybuje v zajetých kolejích. Tito lidé budou dávat rady, které už dávno nejsou platné, např. budeš-li se dobře učit, budeš mít dobré místo, když se dobře vdáš, budeš mít existenční jistotu, musíš s každým vyjít, musíš zapadnout, nesmíš vybočovat z řady, jen tak budeš mít dobrou práci, být udřený znamená být efektivní. To vše jsou návody jak žít život druhých, ale ne svůj. To vše člověka svazuje, bere mu svobodu a nakonec i štěstí, jen člověk žijící ve svobodě může být šťastný.

Myšlení mnoha dospělých lidé je příliš složité, pohrdají dětským způsobem myšlení. A zatím by se od něho měli učit. Myšlení dětí je jednoduché, to je jejich hlavní předností, díky jednoduchému myšlení jdou nejkratší cestou k cíli. Děti se dokáží radovat z maličkostí, což nám, dospělým často nejde a zbytečně si tak ztrpčujeme život a okrádáme se o radost. Děti mají velkou touhu poznávat nové, učit se. Děti jsou kreativní, neexistuje pro ně nemožné, jsou ochotné ledacos zkusit, nechybí jim ani nadšení ani vytrvalost. To, co je pro dospělé jistota, je pro děti nuda Měli bychom se toto učit od dětí a ne s tím pohrdat. Samozřejmě, že je třeba u toho používat mozek. Je však třeba rozlišovat mezi rozumným, prozíravým jednáním a mezi zbabělou touhou po jistotě a pohodlí. Strach má mnoho podob a někdy se maskuje za rozumnost a rozvážnost. Správnost nebo nesprávnost cesty poznáme podle toho, co nám přináší.

Strach

Strach je velmi rafinovaný a nebezpečný nepřítel. Strach, pokud mu podlehneme, má moc nás odvést od naší pravé cesty, od cesty ke štěstí a úspěchu. Strach je mlha, která nás obestře a paralyzuje. Jestliže neutečeme včas, nepohneme se bohužel už nikdy, protože stále houstnoucí mlhou je cesta pryč vidět stále hůř. Někdy nás strach dokonce srazí na kolena. V tu chvílí je třeba zatnout zuby, vyhodit strach, zavřít před ním dveře svého nitra, svého myšlení. Je to první krok ke změně. Možná se v té mlze ještě spustí liják, ale mokrému člověku déšť neuškodí a také je lepší jít v dešti než na něm stát. Když totiž jdeme, máme větší šanci vyjít ven z mlhy a deště na slunce než čekat že přestane pršet, rozptýlí se mlha a vyjde slunce. Někdy díky mlze můžeme udělat chybu.

Nebojme se chyb, jedině chyby nás naučí hlavnímu rozdílu mezi mistrem a začátečníkem: mistr je ten, kdo má na kontě daleko více neúspěchů než začátečník pokusů. Kdo se o nic nepokusí, nic nezkazí. Za každým velkým úspěchem jsou tisíce malých neúspěchů. Úspěch je úspěch výsledkem předchozích neúspěchů. Ty neúspěchy nejsou na člověku vidět. Protože jejich součtem je to, co vidět je: úspěch. Žádný učený z nebe nespadl, být na začátku nemožný je první předpoklad k tomu stát se v tom dobrým. Jen to stojí čas a zkušenost. Mezi neúspěchem a úspěchem je často tenká hranice. Jmenuje se odvaha pokračovat. Podmínkou pro úspěch je věřit, že se může stát něco neobvyklého, co se nestalo a pracovat na tom. V tom nám mohou být děti příkladem.

Někdy i přes veškerou snahu úspěch nepřichází, nedaří se a není to pouze pocit, pro neúspěch hovoří fakta. Je třeba nad tím nenaříkat, ale poučit se z toho, přijmout zisky i ztráty a jít dál a nevláčet těžké břemeno neúspěchu. Neúspěch není jen ztráta, je to také zisk, zisk, který se jmenuje zkušenost, protože jsme se něco naučili a tím vyrostli. Úspěch je v nalezení síly k rozhodnutí, změně a v hledání pozitivních kroků. V odvaze přiznat chybu je uložena moudrost. Zprvu to bolí, a někdy ne málo, zvláště tehdy, když je třeba odepsat mnohaletou dřinu a jít jinou cestou.

Strach je mizerný rádce, je náš nepřítel, přesto je něco, z čeho bychom měli mít strach. Měli bychom mít strach z života, který nežijeme, ale který pouze přežíváme. Měli bychom mít strach z rezignace, nečinnosti, živoření, z pasivního čekání „až se něco stane“,

Naše okolí, které nás sráží

A jako by to nestačilo, v okolí mnohého z nás se vyskytují lidé, kteří nemají z našeho úspěchu radost. Ale naopak, bojí se, že vystoupáme nad jejich úroveň nebo nad úroveň jejich dětí. Svěřme takovým lidem, že máme nový sen, cíl a místo podpory se nám od nich dostane odpovědi, že jsme snílci, že nejsme dostatečně chytří, zdatní nebo zruční, abyste to zvládli. V tu chvíli si připadáme jako idioti a dobře nám tak, nemáme jim říkat o svých snech, plánech, cílech. Cíl nikdy nevychází z našich současných možností. Naopak je motivací, abychom na sobě zapracovali a vytáhli se výš. Jistěže „na to nemáme“. Zatím.

Takoví lidé jsou spojenci strachu, říkají nám, že neuspějeme, prohrajeme, že vykročit novou cestou je riskantní, že ta naše cesta určitě k úspěchu nepovede. A když zrovna neuspějeme, jásají radostí, a hned mají řeči typu: „já ti to říkala.“  Podle takových lidí je riskantní se i narodit. Tito lidé nás nutí, abychom se nesnažili o změnu a byli spokojeni se svým současným stavem, který nám nevyhovuje. Ale který nám podle nich musí vyhovovat, protože se máme lépe než oni. Existují totiž dva způsoby, jak se mít lépe než druzí: vypracovat se nad jejich úroveň nebo ponížit je pod svoji úroveň. Nedejme jim možnost, aby nás strhli pod svoji úroveň, nejlépe na kolena. Pak už udělají vše pro to, abychom se nepostavili, řídí se heslem: V neštěstí nesmím být sám. A pokud nás naše cesta dovede ke štěstí, nečekejme od těchto lidí ocenění, nejlepší, čeho se můžeme dočkat, je věta typu: „Měla jsi štěstí“.

Někteří lidé životně potřebují, abychom nebyli sami sebou. Jen tak s námi mohou manipulovat a mít v nás osobu, jakou chtějí. Proto nás zpochybňují, zesměšňují, paralyzují. Ignorujme je. Nezpronevěřujme se hlavně sobě, protože jen my můžeme cítit, co nás dělá šťastnými, nikdo jiný. Žít podle názoru jiných je neštěstí. Každý jsme originál a není nic špatného na tom být sám sebou.

Co bychom si neměli nechat vzít

Nic není jisté, může nám vzato naše zdraví, krása, majetek, společenské postavení, mladí, slova, práva. Jsou však věci, které bychom si neměli nechat nikým ukrást: naši jedinečnost, naše právo rozhodovat o sobě, intuici, odhodlání, postoj, naději, znalosti a životní zkušenosti.

Mít o sobě nízké mínění není pokora, ale sebedestrukce. Uvědomovat si svou neopakovatelnost není nabubřelost, ale nezbytný předpoklad k dosažení štěstí a úspěchu. Lidé nám budou chtít vnutit, že jsme nahraditelní. Jen kolečko v soukolí, že musíte dělat, co oni chtějí. Nenechme si vzít svoji originalitu, svoji jedinečnost.

Je třeba žít ve svobodě, nebýt závislým na míněních druhých a nesoudit se cizíma očima. Musíme přestat vnímat sami sebe jako ubohou větévku, zmítanou vichrem názor a mínění druhých. Jen tak budeme moci vidět příležitost, která čeká, až ji zvedneme, ohnout se a zvednout ji a neptat se, co si myslí druzí. Dokud budeme plnit cizí sny, budou ty naše ležet ladem. Nestarejme se o to, co si o nás myslí jiní, zvláště ti, kteří nás chtějí dostat do situace, kdy se cítíme slabí, bojácní.

životě nás sráží k zemi hlavně naše slabost. Naděje je odhodlání a víra v uskutečnění našich cílů. Naděje je slabý hlásek v naší hlavě, který šeptá možná tam, kde okolí křičí nemožné.

Charakter a moudrost člověka se tvarují časem, prohrami, lekcemi i výhrami. Rodí se po pochybách, opakovaných pokusech, poučeních.

Neexistuje univerzální cesta k úspěchu, kdyby existovala, každý by po ní šel. Jenže úspěch je rafinovaný, není na dosah ruky. Chce, aby si ho člověk zasloužil. Proto k němu vede strmá stezka odvahy. Nebojme se, ať se stane cokoli, neklečme, ale vstávejme. Sbírejme znalosti a zkušenosti. Jsou jako světla, která nám svítí na cestu.

Autorka: Evžena Janovská

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář