Cesta za snem

Usedám za klávesnici počítače a ladným stylem datel vyťukávám první slova tohoto článku. Vědom si skutečnosti, co vše už bylo napsáno na téma osobního rozvoje, spirituality a duchovního růstu, ptám se sám sebe, proč vůbec opouštím stojaté vody a deru se na tenký led, když ručička teploměru ukazuje výrazně plusové hodnoty a má nedobrovolná koupel je téměř zaručena. Co mohu přinést tak objevného čtenáři, který má jistě načteno desítky knih, článků a očekává v následujících řádcích objev Ameriky. Nic. Vůbec nic.

Jen osobní příběh muže, který se vydal splnit si svůj životní sen.

Mým velkým přáním a touhou bylo stát se úspěšným profesionálním fotografem. Fotit jsem začal ze dne na den, v den mých 30-tých narozenin a naprosto jsem propadl této vášni. Zkušenosti sbíral metodou pokus omyl, každou volnou chvíli jsem investoval do svého snu. S plynoucím časem přišlo odhodlání opustit teplé místečko “kancelářské krysy” a naplno se vydat cestou člověka, který jedním obrázkem zachytí to, na co televize potřebuje 13-ti dílný seriál. Když přišla nabídka zabojovat o spolupráci s jednou modelingovou agenturou, neváhal jsem ano vteřinu.

Z knížek slavných světových fotografů jsem znal dech beroucí příběhy o tom, jak kuriózním způsobem chudý hoch ke štěstí přišel, jak zatoulaná a znovu nalezená fotografie udělala autorovi díru do světa a vydláždila chodník úspěchu a slávy. Tak i já jdu stejnou cestou, říkal jsem si v duchu, balící si nejnutnější výbavu a jednu unikátní fotografii pro všechny případy. V kapse kalhot se mi krčila poslední dvoustovka a i tato symbolika mi dodávala odvahu a naději. Vzpomeňme na slavnou Madonnu s jakým „kapitálem“ se objevila v NY. Pouhých 35 dolarů v podprsence. Pro velké dobrodružství jsem zvolil cestování autostopem, abych se jednou coby úspěšný muž mohl ve své strhující autobiografii se čtenářem podělit o počátky mé hvězdné kariéry.

Těch 350 km trvalo necelých 6 hodin, vše do sebe nádherně zapadalo a já psal novou kapitolu svého života. V pátek ráno jsem na minutu přesně vešel do přijímací kanceláře, abych se v zápětí dozvěděl, že agentura žádného fotografa nepotřebuje. V tu chvíli jsem byl na pokraji… Už, už to vypadalo na černé prapory stažené na půl žerdi, když vešel majitel ze své honosné kanceláře a řekl: „Tady máte modelku a ukažte, co umíte“. V duchu jsem zajásal: „Tak to je hustý, to je „hepáč“ jako prase, fakt to funguje přesně, jak bylo psáno v knížkách mých kolegů“. Černé prapory byly ty tam, s modelkou mě vystrčili ven, mráz nemráz, jde se fotit.

Únorové velkoměsto neskýtalo mnoho pohodlí, přesto pohlcen životní šancí odvedl jsem skvělou práci.  S přibývající zimou a zapadajícím světlem se šance na další skvělé fotky tenčily, přesto vznikla nádherná fotografie, která později získala název Madona. Aniž bych tušil, jaké řádky bude psát má kniha za 24 hodin, hrdě jsem v kanceláři odevzdal výsledek své práce a čekal na podpis lukrativní smlouvy. Místo toho mi byla nabídnuta bageta a příslib, že se určitě ozvou.

Znovu jsem začal hledat prapory a žerď, na kterou bych je pověsil, toulal se městem hledaje možnosti přespání, když probíhající smutek přerušil zvonící telefon. Vaše práce je výborná hlaholilo sluchátko a v zápětí dodalo, jak velkou šanci mám před sebou, když budu fotit jejich modelky a budu moct jednou vyprávět, jaké slavné tváře se z nich staly. To vše samozřejmě zadarmo je to přece obrovská příležitost. No jo a z čeho budu platit ty složenky mrchy jedny zelený, ptal jsem se sám sebe.

Telefon zazvonil ještě jednou a sluchátko tentokrát hlaholilo něco o nezaplacené faktuře a odpojení služeb. Marně jsem v nočním městě hledal odpovědi na svůj smutek, vztek a zklamání. Je na čase jet domů.  Sobotní dopoledne, zalité sluníčkem co postupně rozpouštělo asfaltovou barvu včerejšího dne, jsem strávil stopováním na dálnici a čtením mého oblíbeného autora Paola Coelha.

Stopa_Cesta_za_snemPo dvou hodinách strávených v odstavném pruhu, vůbec bych v tom nehledal jakékoli souvislosti, mi zastavilo auto a já se vydal poznávat nová dobrodružství. Za necelé 2 hodny jsem přistál v Brně, řidič pokračoval dál na Slovensko, abych s rozečtenou knihou mával na další dobrodince, kteří mně posunou blíže k domovu. Po dalších dvou hodinách mávání, zimy a hladu jsem začal lehce propadat panice. Ubývající světlo dávalo podstatně méně šancí a ochoty řidičům zastavit. Lehce zoufalý a promrzlý jsem poskakoval v odstavném pruhu, abych na sebe strhl alespoň nějakou pozornost. Nablýskané BMW „sedmičkové“ řady se zdálo jako sen.  Z toho snu mně probudila hřející sedačka na místě spolujezdce a uhlazená mluva právníka za volantem. Bingo!!!  Žiju a jsem zase blíž svému domovu, tetelil jsem v duchu štěstím a přál si, ať ta cesta trvá věčnost.   Za necelou půlhodinu letadlo přistálo v Olomouci a já znovu stál v odstavném pruhu dálnice.Dlnice_nvst_Cesta_za_snem

Pro samou tmu se už nedalo číst, tak jsem si vychutnával pohled na večerní záři města, které podle všeho mělo být hrdé na svou zmínku v mém rodném listě. Každá přibývající minuta mého účinkování v této show mi ubírala na optimismu. Kolem se proháněla nacpaná auta Poláků vracejících se z Rakouských Alp a nikde jiskřička naděje. Po promrzlé hodině jsem začal prosit a křičet nahoru ke hvězdám. Prosil jsem Boha a Vesmír o pomoc s tím, že pokud se mám setkat s mojí milovanou rodinou musí učinit zázrak.

Další půlhodina volání a křičení k nebesům, kdy jsem přes slzy viděl jen rozmazaná koncová světla projíždějících aut, mně dovedla k odhodlání si kleknout na studenou dálnici, sepnout ruce tak jako má madona včerejšího dne a prosit o zázrak. Černý Passat toho byl důkazem a můj sen opět ožil. Řidič se velmi podivoval, co v tuhle pozdní dobu dělám na dálnici, suše mi sdělil, že stopaře nikdy nebere, oznámil jak průvodčí ve vlaku koncovou stanici Ostrava a já věděl, že odtud to mám pouhých 20km domů, což se dá ujít za 4 hodiny. Cestou jsem mu odvyprávěl příběh mé hvězdné kariéry, nabral si něco tepla do kapes, abych při té následné pěší túře nezmrzl úplně a pln odhodlání vydal se ukrajovat poslední kilometry dělící mně od tepla domova a lásky mé rodiny.

Šlapal jsem si to v rázném tempu jak voják Švejk do Budějic, občas mávl na projíždějící auto, tu a tam uskočil ze silnice, protože mé kalhoty nebyly tím nejlepším leštidlem laku předních pravých blatníků některých projíždějících závodníků, prošel temným lesem a ocitl se na křižovatce. Pod Poulin_lampa_Cesta_za_snemsvětlem pouliční lampy jsem zahlédl tři přijíždějící auta z vedlejší silnice. Rozběhl jsem se v naději stopnout jedno z nich. Třetí řidič zastavil u krajnice, má radost v tu chvíli neznala mezí, a já pelášil k mému zachránci, abych jak Alenka v říši divů zjistil, že espézetka toho auta je nápadně podobná, doslova s tím mým. Nepovedený žert? Chyba v Matrixu? Nikoli. Moje žena s dcerou se vracely z nočního kina. Ty pocity, které ve mně probíhaly, dodnes pořádně nedokážu popsat. Za dvacet minut jsem se ocitl doma, v kuchyni našel vzkaz: „Jsme v kině, večeři máš v troubě“a mohl rozjímat o událostech posledních dnů. Usínalo se mi moc hezky, děkoval jsem Vesmíru a Bohu za poznání, jak fantasticky to vymysleli.

Dnes, kdy píšu tyto řádky, jsem se stále nestal úspěšným fotografem. Někdy hodiny, dny, roky čekáme v beznaději na zázrak, spíláme osudu, Vesmíru, Bohu a všem okolo, abychom v zápětí zjistili, že vše je na vteřinu naplánováno tak, ať získáme daleko více, než jsme si původně přáli. Má klikatá cesta mi přinesla mnohého poznání a já věřím, je li můj životní sen v souladu s Vesmírem, či Bohem chcete-li, v pravou vteřinu do mého života vpluje.

S úctou, vděčností a pokorou…

William BEST

Epilog: Cesta za snem
Cesta za snem, ta je velmi dlouhá a klikatící se.
Tato cesta nás vede k našim snům.
Někdy nám přináší opravdové výzvy.
Mnoho lidí právě v tuto chvíli
po té své jde.
Ta cesta nám postupně přináší velké sny.
Cesta je věčný společník, který podporuje naše sny.
I já jsem se rozhodl a nastupuji na novou cestu ke svému snu.
 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář