Den za dnem

Den za dnem projíždím nádhernou alejí, spojující dvě obce. V každé denní době a ročním období mě uvítá měnící se barvou, náladou, energií a světlem, což by samo o sobě vydalo na úchvatný fotografický dokument a knižní román zároveň. Nejednou jsem pomyslel na zachycení těchto okamžiků objektivem svého fotoaparátu, když jsem projížděl těmito místy a nechal se opájet nádherou tohoto úkazu. Pokaždé byla tato úvaha přebita vlastním rozumovým vysvětlením o nedostatku času, zkušeností, nevhodném světle a konejšením, že jednou se k tomuto tématu jistě vrátím. Vždyť jsou to stromy a ty nemohou utéct.

Jednoho dne, sedíce v autě na místě spolujezdce, využil jsem volných rukou třímající fotoaparát a několika snímky zachytil všudypřítomný zelený tunel, abych si následně v počítači ověřil vizuální sílu tohoto tématu. Síla to samozřejmě byla, jen dny plynuly dál v klidném tempu a z tvůrčího polospánku mně vzbudila teprve zpráva, o zamýšleném kácení aleje. V ten okamžik, rychlostí akčního hrdiny amerického thrilleru co levou rukou  zachraňuje rušné velkoměsto a pravou rukou dojídá dvojitý hamburger, nabil jsem své zbraně a ukryt v příkopě jak Menzelovi opilci z filmu Slavnosti sněženek započal mistrovské dílo.

Ležící nespící, k nebi vzhlížející a povídající si s těmi nádhernými mohutnými stromy, které překypovaly energií, moudrostí a zachycenou historií, filozofoval jsem o důvodu jejich možného zmaru. Stály tam pevně a odhodlaně s větvemi přátelsky otevřenými k Bohu. Čísla na jejich kmenech neměla pranic společného s čísly dresů fotbalistů nastoupených k přátelskému utkání, jasně dávala zprávu o čekání na konec jejich pouti. Čím se provinily ty nádherné stromy? Jaký zločin to spáchaly? Který samosoudce je ve zkráceném řízení odsoudil bez možnosti odvolání se k vyšší instanci? Trest smrti, který dostaly, byl zrušen v době nedávno minulé a jen díky tomu můžeme dnes napravovat chyby justičních omylů. Ony samy větvemi pohupovaly v lehkém rytmu, jak kdyby smířené s osudem, debatovaly o Bohu, nejvyšší soudní instanci. Fascinován ležel jsem v trávě mezi těmi velikány, vychutnával si jejich majestátnost a poslouchal, jak vyprávějí útržky zachycené historie. Byly jsme zasazeny krátce po první světové válce, vzduchem se nesl nově nabytý mír, ve vedlejší vsi zakládali TJ Spartak a někde ve Francii se začala psát první část historie o muži , který sázel stromy.  Přišla druhá válka a my mlčky pozorovaly celé to dění kolem, vědomi si že každou chvíli náležíme jinému státu. Mezi tím ve Francii muž jménem Elzeard Bouffieer  dokončil výsadbu celého  lesa. Taková příjemná zpráva se mezi  stromy velmi rychle rozkřikne. Každá válka jednou skončí a my dávaly svou vůní a ostrou sytou zelení najevo radost znovu nabyté svobody. Rostly jsme v kráse, byť mnohdy měl okolní svět do krásy daleko a svoboda se znovu plíživě vytrácela. Někdy v polovině naší životní pouti svitla naděje , aby ji záhy  zaplašil stejný jazyk, který jsme slýchávali v naší aleji ve dnech osvobození. Dalších 21 let, podzim co podzim opadávalo naše listí, které tak krásně střídalo paletu svých barev, aby naše koruny přikryl bílý sníh a my mohly nerušeně odpočívat. Ten poslední listí pád byl jiný. Vzduchem se neslo slaboulinké cinkání,  doprovázené slůvkem svoboda. Pokolikáté už jsme to zažily. Byl to krásný pocit, mísící se s  obavou jak dlouho vydrží. Společnost se tentokrát nedala opít rohlíkem a svoboda se natrvalo zakořenila do půdy této země. Byl zrušen trest smrti.

den_za_dnem_3

Dnes 21let (2010) po znovu nabytí svobody stejná společnost odsoudila tyto stromy k nezvratnému trestu. Na některých byl již vykonán, skonaly ve věku Elzearda Bouffieera. Jiné dál stojí v pomyslné cele a čekají na vykonání rozsudku. Co ještě se má naše společnost naučit, aby pochopila, že trest smrti je až tím posledním řešením?

My také rosteme do krásy, své ruce jak mohutné větve vzpínáme k Bohu, tu a tam zavadíme o inspiraci, dál se oddávame zimnímu spánku v naději, že zítřek bude tím pravým dnem změny. V uších nám zní ukolébavka šumícího listí a mezi prsty  protéká další den jak písek v přesýpacích hodinách našeho života. Sami sebe zavíráme do pomyslné čekárny na smrt, kde v pohodlí gauče vymýšlíme ty neroztodivnější výmluvy, které opatřeny písemným záznamem a knižní vazbou velmi rychle zaplňují místo naší  knihovny. Jaký vykřičník nás musí v životě potkat, abychom dopustili hledání vlastní svobody a vymanili se z vlastní cely?  Já jeden takový vykřičník potkal a díky němu si uvědomil přání  žít život bez hranic. S obrovskou pokorou děkuji za to probuzení a přeji Vám všem, co čtete tento příběh, aby i  Váš  život navštívil ten správný vykřičník a vy mohli objevit tajemství, že skutečný život nezná hranic.

S úctou, pokorou a vděčností  William BEST

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář