Jak překonat svůj vlastní strach a zpracovat v sobě nenávist?

Člověk se někdy může bát žít pravdivý život a snaží se maskovat navenek před ostatními, aby neprokoukli pravdu. Je to jako bychom házeli svou životní energii do kanálu. Což takhle tu pravdu o nás trošku přikrášlit a upravit?

Dříve jsem dělal chybu, že jsem buď pravdu upravoval příliš do pozitivna a jindy příliš do negativna. A to mi bránilo žít reálný život tak, jak je doopravdy. Faktem je, že člověk kolikrát neví, co vlastně chce a to pak může mást okolí. Vhodné je si to přiznat a být k sobě upřímný.

Někdy jsem viděl život příliš v růžových barvách a žil v iluzi. Jindy zase vše příliš tragicky, a to také neodpovídalo realitě. Vyzkoušel jsem si oba dva extrémy.

Jako bych měl problém vidět věci tak jak doopravdy jsou. Takže ten proces se jmenuje: Odnaučit se bát vidět realitu.

Zajímavé, že často když se nad tím zpětně zamyslím, tak to bylo o tom, že jsem měl strach říkat pravdu nahlas a dělat to, co mě doopravdy baví. Člověk, pokud má s tím problém, tak si přitáhne do života lidi, kteří s tím mají také problém.

Přitom to bylo naprosto zbytečné. Taková absurdní dětinská hra. Kdo řekne pravdu a bude vyjadřovat pravdu, ten bude potrestán. Pravda se neříká. Bojte se bojte. A ono to takhle funguje i na dospělé lidi. Je to jenom o tom, jak naučit žít společnost ve strachu. Protože lidé, když jsou plni strachu, se dají krásně ovládat, protože pak člověk přesně ví, jak v nich ten strach podporovat, aby rostl a zároveň jim nabídne krásné „silácké řešení, že tady jeden člověk ochrání celou společnost před bubáky.

Přitom pokud by takový člověk lidi miloval „doopravdy“ pak by naopak usiloval o to, aby je strachu zbavil, a ne ho v lidech aktivně vytvářel. No jo ale to by společnost nebyla závislá na tom spasiteli. A o tom to je.Asi je to o tom, že každý si může svobodně vybrat cestu, která mu dává větší smysl. Mě dává větší smysl o tom strachu psát a společně ho tady ve společnosti překonávat.

Než žít vyklepaný život plný strachu z obav ze života, který může být za jiných okolností šťastný a naplněný.

Člověk se přirozeně zaměřuje na svůj největší strach, co ho nejvíce děsí a co nejhoršího se může stát. Tím posiluje ve svém životě důraz na to, co je člověku nepříjemné a “snaží” se tomu uniknout. Ale známe to, snaha je vždy marná, protože pak je člověk permanentně paralyzován svým strachem.  Být ovládán strachem je psycho, je to nepříjemné a nepřeji to nikomu toto zažívat.

Člověk se pak z takového života cítí přirozeně na nic. Pořád se zaměřuje na své okolí, na to co ho děsí, co je mu nepříjemné a ne na sebe, na to co miluje a co je mu naopak příjemné. Velmi často se setkávám s argumentem, že na tu druhou cestu není čas. A na zaměřování svého okolí a život ve strachu čas máme? Asi tak. To mluví za vše. Jo, ale to je přeci něco jiného, na to je čas vždy…

A pak se člověk přirozeně obklopí lidmi, kteří se také bojí a mají strach. Je pak přirozené, že je “problém” říct tomu druhému něco s čím nesouhlasíme, protože za to by člověka přeci stihl silný krutý trest. To je lepší přimhouřit oči, udělat něco, co člověk nechce a být z toho vyklepaný. Ale zase člověk projevil snahu být s druhými za dobře ať to stojí co to stojí. Druhá strana to stejně neocení. Je to naprosto zbytečné pro obě dvě strany.

Zvláštní, jak se dá ke každé situaci přistupovat dvěma opačnými přístupy. Člověk může druhým lidem věřit a rozvíjet je, podporovat, aby dosáhli úspěchu. Anebo druhým lidem věřit nemusí, nerozvíjí je a odsuzuje a snaží se dosáhnout pouze vlastního úspěchu pro sebe.

A on ten život je také o tom pochopit, že pokud se někdo rozhodl pro vlastní cestu, která s námi „nerezonuje“, že to z nás nedělá lepší bytosti. Dříve jsem takové lidi, kteří to mají opačně, než já nenáviděl, kteří kráčejí po “opačné” cestě.

Ale pak jsem „prozřel“, že oni mi jenom zrcadlí nenávist, kterou mám v sobě. S tou jsem se naučil pracovat. K čemu je ta nenávist dobrá? Naprosto k ničemu! Protože je to marnění lidského potenciálu. Naprostá zbytečná ztráta energie, která se dá využívat mnohem lepším způsobem.

A já jsem si takové lidi přitahoval do života znova a znova. Než jsem se díky nim naučil tu nenávist v sobě zpracovat. Pak už postrádá smysl být s takovými lidmi. Potom všem si člověk mnohem více váží lidí, kteří jsou nám podobní a žijí podobně jako my.

Přemýšlím, proč někdy čtu příběhy „hodných“ žen, kteří si pravidelně vybírají „zlé“ muže. Možná je to celé o tom, že je přitahuje to, co v sobě nepřijali jako svoji součást a neumějí s tím pracovat a mají pocit, že jim to chybí, a proto že to potřebují.

Takže cesta z toho je naučit se mít rád sám v sobě i tu „temnější“ stránku přestat se na ni tak koukat a začít si víc vážit podobnosti a dojít k závěru, že člověk tam venku vlastně nic nepotřebuje.

Možná jim všichni říkají: Přestaňte mít rádi takové muže a važte si jiných lidí. Ale to už je výsledek, ale kdo reálně jim poradí tu cestu, která k tomu vede? Přijmout i tu „špatnou“ stránku. A být s tím v pořádku, že je tady alternativa. Nebýt tím nijak emočně rozhozen. Pustit tu představu o dokonalosti a o černobílém vidění světa. To je ta cesta.

Žít beze strachu je v konečném důsledku o tom umět pracovat se svými pocity a emocemi. Nebát se je přiznat. Je fakt, že se to ostatním lidem líbit vůbec nemusí, ale jaká je alternativa?

Lhát o tom sobě? Snažit se zavděčit druhým lidem? Případně potřebovat od druhých lidí uznání a poplácání po ramenou, že je člověk dost dobrý? Honba za vytyčeným cílem, který se po dosažení jenom zvětšuje?

Nakonec je to všechno o tom pokládat si ty “správné” otázky, přemýšlet o tom a daná cesta se vždy následně pro nás ukáže.

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář