Kali a perský princ aneb děti unesené do Iránu 2. díl (konkrétní doporučení v článku)

První díl tohoto příběhu čtěte zde.

…Nakonec došlo k nevyhnutelnému.

Rozvedli jsme se, i přes velké námitky mého muže i jeho výhrůžky s únosem našich dětí.

Tajně jsem se připravovala na stěhování, a jen čekala na soud, který mi svěří děti do péče. Den na to jsme se odstěhovali.

Ani potom nebylo nic snadné. Manžel měl právo děti vídat a také je mít u sebe polovinu letních prázdnin, které se staly osudnými. Věděla jsem kam poletí. Netušila jsem, že se tajně připravil na definitivní odchod z České republiky. 

Ukončil pracovní poměr, apod. Měla jsem samozřejmě strach, ale na policii mi jen suše oznámili, že on děti odvézt může, pouze, když je nevrátí v dohodnutý den a čas, porušil zákon a já teprve mohu přijít za nimi.

Den před odletem mi můj tehdy pětiletý syn povídá:”Maminko, já se už nikdy nevrátím”… “Co to povídáš?”, za měsíc jste zpátky…, snažíc se ignorovat ten slabounký hlásek intuice.

Měl pravdu :((

Mé děti se skutečně nevrátily…  

Neviděla jsem je téměř rok…

Vše co Vás v životě potká Vás buď porazí nebo posílí.

V době, kdy jsem zoufale přežívala dny a noci, v pláči, beznaději, snaze to ještě kousek vydržet, kdy jsem nevěděla zda ještě někdy v životě spatřím svého synka a dceru, jsem mnoho síly neměla.

Byla jsem na dně a dostala se i do bodu, kdy jsem si chtěla vzít život.

  • Uvidím ještě svoje děti?
  • Pokud ne, dokáži bez nich žít?
  • Jak to jen zvládnu?

Před naprostým zblázněním se mne uchránili moji nejbližší. Bez nich bych to dávno vzdala.

Můj exmanžel mi asi 3 týdny po odletu suše oznámil, že už své děti nikdy neuvidím, pokud půjdu na policii únos ohlásit. Pokud ne, mohu jim občas zatelefonovat a možná za 5 let je přiveze do ČR ukázat…

Byla jsem šokovaná, zoufalá, nevěděla kam se obrátit.

Policie mi totiž oznámila, že mi nemůže pomoci. “Írán, jako jedna z mnoha muslimských zemí, neratifikovala Haagskou úmluvu a proto nemá povinnost děti vydat zpět. 

A ani naše soudní rozhodnutí u nich neplatí!”, říká nadporučík kriminální policie.

Přesto byly děti v databázi pohřešovaných osob a ex stíhán pro únos.

Po půl roce mi dopisem oznámili, že ruší jeho stíhání a případ uzavírají. Dodnes nevím, nechápu proč.

Pro mne další šok.

Má země mě nepodpoří, nestojí za mnou. V této době jsem nebyla schopna působit ve své profesi psychoterapeutky a nechala se zaměstnat ve fabrice. Chtěla jsem jen práci, při které nemusím přemýšlet…

Nejhorší byl volný čas a večer před usnutím, kdy jsem se modlila a na dálku přála svým andílkům dobrou noc. Naštěstí jsem mohla svým dětem občas telefonovat, ale i to bylo, na obě strany, velmi těžké, bolavé a srdcervoucí.

Syn pomalu zapomínal česky a nerozuměl mi, dcera komunikovala, ale ve chvíli kdy u ní stál její otec, jen odpovídalal ano/ne. Nesměla jsem pod jeho výhrůžkami do telefonu plakat ani říkat cokoli co by podpořilo jejich touhu vrátit se domů. Občas jsem se stejně neubránila, to pak plakala i dcera.. 

Byla velmi statečná. Moc se chtěla vrátit domů. Oba. Nemohly za to co se stalo. Musela chodit znovu do I.třídy, učit se psát naprosto odlišným způsobem, ve škole zahalená do hedžábu. Po materiální stránce jim nich nechybělo…

Zlom nastal o Vánocích…

Kdy ex, po naléhání dětí, mém i mé rodiny, začal zvažovat jejich návrat do ČR.

Následovalo několikaměsíční vyjednávání. Vrátit? Ano, ne? Jak? Kdy? Kde?

Zkoušel mne nalákat za nimi, ať přijedu, a když nebudeme spokojení, pustí nás zpět do České republiky. Věděla jsem, že je to jen léčka. Jednou řekl ano, za týden či pár dní bylo vše jinak.

Šílelal jsem. A divila se, že jsem ještě při smyslech.

Pak po pár měsících přišla těžká zpráva. Moje babička má rakovinu. Plakala a prosila mne ať udělám cokoli a dostanu děti zpět, aby je mohla ještě jednou vidět.

Zvažovala jsem všechny možné způsoby.

Unést je zpět? Odjet za nimi, obětovat se a žít s jejich otcem?

Dokonce jsem kontaktovala muže z bezpečnostního komanda s malou armádou.

Nakonec právě zpráva o babičině stavu byla poslední kapka, která rozhodla. Vrátí je, ale musím si pro ně přiletět do Íránu. Léčka, naštěstí poslední. Odmítla jsem a on souhlasil, uhradím-li náklady na letenky, s předáním dětí v holandském Amsterdamu.

Na konci května ve večerních pátečních hodinách jsme já, 2 řidiči a má sestra nasedli do auta a vyrazili vstříc nejistému konci. Byla jsem velmi nervozní a věděla, že nebudu v klidu dokud nebudeme na zpáteční cestě.

Nechtěla jsem věřit, že naše trápení skutečně skončí.

Také jsem se velmi bála setkání s ex. Již v minulosti mne napadl na veřejnosti i před dětmi. Po cestě jsme se domluvili na předání u benzinové pumpy. Připadalo mi to jako celá věčnost, než přišlo ráno.

Neustále jsme sledovali projíždějící auta jestli tam nezahlédneme dvě dětské hlavičky.Odběhla jsem na pumpu, když v tom jsem spatřila projíždějící vůz.

BYLY TAM MÉ DĚTI.

Věřte mi, při psaní těchto řádků znovu zažívám ty samé emoce jako v tu chvíli kdy jsem utíkala ke svým dětem, abych je mohla konečně, po těch 10 dlouhých, černých měsících, obejmout.

Tolik vyrostly!

Díky Bohu mi je předal známý, exmanžel nepřijel. Nemusím Vám říkat že jsme nasedli do auta a odjížděli tak rychle jak jen to šlo.

Dnes jsou to 3 měsíce co jsou opět se mnou. Jsem nejšťastnější máma na světě a i díky této zkušenosti mnohem silnější než dříve.

Děti prospívají, chodí do školy, mají spoustu kamarádů ač se jim samozřejmě po otci a perské rodině stýská. A já plním svůj slib, který jsem si dala. A to, že se o tomto příběhu a jeho šťastném konci, dozvědí všichni.

Zázraky se dějí…

Ráda bych tímto příběhem, svým příkladem upozornila na některé skutečnosti…

Pokud je Váš partner muslim, jedno jestli arab nebo peršan:

  • dobře se rozmyslete zda jste ochotné žít ve vztahu s dominantním mužem vychovaným ve světě nadvlády mužů nad ženami,
  • zda chcete podstoupit riziko případného rozvodu a velmi pravděpodobného únosu dětí. 

Muž muslim nesnese, aby jeho děti vychovával jiný muž než on sám – je-li silně věřící, bude chtít logicky vychovávat ve své víře i děti, nejlépe ve své zemi, je na zvážení zda chcete, aby Vaše děti vyrůstaly v tomto výchovném modelu… 

Položte si tedy otázku: 

  • Jaká se Vám jeví představa, že se syn chová nadřazeně k ženám, neváhá je uhodit, zajímá ho jen on sám?
  • A co Vaše dcera a její výchova? Chcete, aby byla vychovávána jako ta co musí poslouchat, nemluvě o náboženských zvycích – zahalování, svatba devítiletých dívek apod.? Opravdu ji chcete učit, že být sama sebou je špatné, že její názor nemá žádnou váhu, že jako žena nic neznamená?

Pokud už s mužem-muslimem žijete, máte děti a vyhrožuje Vám únosem, bojíte se od něj odejít:

  • Bohužel Vám musím říct, že v ČR neexistuje zákon, který by mu v únosu mohl zabránit, protože on jako biologický otec, má právo své děti odvézt kamkoli.
  • Nicméně vždy existuje cesta. Můžete a musíte nalézt způsob jak mu v tom zabránit, neznám Váš konkrétní případ a situaci, ale co může velmi pomoci: velmi dobrá znalost jeho rodné řeči, kontakt s jeho rodinou, adresa a telefony jeho příbuzných, ukrýt pasy, RL (i když on jim je z titulu otce může nechat také vystavit)

Pokud se chcete nechat rozvést:

  • najděte si velmi dobrého právníka,
  • nechte veškerá rozhodnutí, především o způsobu předání, dnech a časech, kdy budou děti s ním, zapsat soudem, abyste jakékoli porušení mohla nahlásit na policii,
  • samozřejmě uvažujte o svěření Vašich dětí do Vaší péče v první řadě.

Pokud Vás týrá:

  • okamžitě, nebo co nejdříve od něj odejít,
  • pokud to nejde hned, vymyslete plán, zapojte lidi, kterým věříte,
  • zásadní (a nejtěžší, já vím..) je každé napadení hlásit na policii, nechte se pokaždé odvézt k lékaři, který Vám vystaví záznam o zraněních a vyšetření (později důležité důkazy u soudu, pokud budete bojovat o zamezení styku otce s dětmi),
  • jakkoli se stydíte za svou situaci, musíte se svěřit ostatním. Komu věříte? Rodině? Přátelům? Volejte krizovou linku. Volejte mne. Nikdy na to nejste sama…

VÍM, ŽE JE TO TĚŽKÉ, ALE VY SE MUSÍTE DOSTAT Z ROLE OBĚTI. POSTAVIT SE NA VLASTNÍ NOHY.

AŤ SE VÁM TO LÍBÍ NEBO NE, VY JSTE ZODPOVĚDNÁ ZA SVŮJ ŽIVOT. A ZA ŽIVOT SVÝCH DĚTÍ !!!

JEN VY.

Vy jste se do této situace dostala, máte moc se z ní kdykoli dostat ven.

Důležité: Můžete mi kdykoli zavolat, napsat, kontaktovat mne. Ráda Vám pomohu, poradím. Jsem tu pro Vás.

 

Ještě jedno důležité upozornění: toto není v žádném případě hanění muslimů ani cizinců jako takových, ani jejich víry. Vážím si každého, kdo je opravdovým člověkem, jedno jaké barvy pleti či vyznání!

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář