Kali a perský princ aneb děti unesené do Iránu I. díl

…právě jsem se vzbudila z noční můry.

Zdálo se mi, že nás našel můj exmanžel a chtěl znovu unést děti. Chvíli jsem nevěděla zda je to skutečnost nebo opravdu jen sen.

Nastal čas Vám konečně napsat více o problematice vztahů s mužem muslimem a únosech dětí do muslimských zemí. Toto téma zde v České republice moc známé není. Pokud tedy nepočítáte reportáže senzacechtivých novinářů ve večerních zprávách.

Když jsem já hledala jakoukoli pomoc v mém zoufalství, nebyl nikdo, kdo by mě podpořil alespoň obdobnou zkušeností.

Jen policie, od které jsem slyšela: “je nám líto, nemůžeme Vám pomoci.”

Prosím, pochopte, že ze svého příběhu nechci dělat senzaci nebo se nechat veřejností litovat či obdivovat.

Jen chci na svém příkladu uvést co se může a NEMUSÍ stát ve Vašich krásných a požehnaných životech.

Od začátku jsem věděla, pokud se podaří děti dostat zpět, že o tom dám vědět všem.

S úmyslem podpořit, varovat, inspirovat. Ať si každý přebere jak chce….

Tak tedy od začátku.

Já (tehdy Blanka) a Mohammad jsme se seznámili před více než 10 lety.

V té době zde již několik let žil a pracoval. Po čase jsme se do sebe zamilovali. Krásná, štíhlounká blondýnka s vysokým tmavovlasým perským princem. Okouzlení jeden druhým.

Byli jsme spolu rok, když jsme se vzali na zdejší radnici a šetřili na svatbu v Íránu. Která byla velkolepá, 400 hostů, 4 hodiny česání, líčení a oblékání v salonu. Nádherně nazdobené svatební auto…

Nadšení Íránci v kolem jedoucích vozech, troubící na blondýnku s bílým závojem.

Byla jsem šťastná, a hodně nervozní 🙂 ještě jsem neuměla jazyk a neznala jejich tradice..

Bylo mi tam krásně…

Měla jsem silný pocit, že jsem se vrátila domů. Rodina mne přijala s neskrývaným nadšením a otevřenými srdíčky. Velmi je miluji. Maminka mi dala přezdívku Kali, což v kurdštině znamená blond 🙂

Po kouzelném měsíci v bájné Persii jsme se vrátili domů, do Čech. Už před svatbou mi M. tvrdil, že chce zůstat trvale zde v ČR. A tak začal náš život.

Už v době chození se projevovala jeho povaha. Občas agresivní a náladový.

Ale znáte to. Zamilovanost umí divy. Tenkrát jsem nevěděla nic o duchovních zákonech ani psychologii jako dnes, abych si uvědomila co se děje.

Postupně se nám narodily dvě krásné děti, Sárinka a Sami.

A já, na mateřské, uvažovala co budu dál dělat?

Čím se budu živit? Kdo jsem? Čím chci být?

Musí být nějaký vyšší smysl toho, že jsem zde.

A tak jsem se dostala k mnoha krásným knihám osobního rozvoje, knihám o andělech. Dělala příjimačky na VŠ, a začala studovat (k velké nelibosti manžela) v Insititutu energetické psychologie, abych se mohla stát terapeutem.

To byla má cesta, kdy se mé myšlení a názory na život, a sebe, začaly velmi měnit.

Což logicky vyvolalo tření mezi námi, manžely.

Začala jsem si více uvědomovat svou cenu, svou hodnotu, svou svobodu a OBROVSKOU TOUHU být sama sebou. Došlo k domácímu násilí, ponižování apod. Nechtěla jsem o manžela přijít (navzdory zjevnému) ani rozbít rodinu, ale propast mezi námi byla stále větší a větší…

Pokračování v příštím příspěvku…

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář