Lidské hodnoty v nás aneb Stručný průvodce enneagramem osobnosti – Typ Dva

Naše jednání je podvědomě řízeno snahou naplnit naše základní potřeby – bezpečí, lásky, vědomí hodnoty a růstu.
Volíme nejrůznější strategie, jak si tyto potřeby zajistit.
Ukazuje se, že je tu několik typických způsobů, které užíváme.
Systém enneagram, vytvářený po tisíciletí ze zkušeností a pozorování lidí, popisuje devatero typických návyků na rovině myšlení, emočního prožívání a chování. Jeden způsob je pro nás vždy dominantní, do jisté míry však užíváme všechny.

Druhý typ systému Enneagram

Druhý typ jde v naplňování svých potřeb cestou služby, potřebnosti.

Přesvědčení „Lásku si musím zasloužit“ vede ke snaze zalíbit se, být přijat, být chtěný.

Aktivují se dary osobnosti: umění vytvářet vztahy a pečovat o ně, schopnost získat či naučit se potřebné, empatie, ochota, vstřícnost, vytrvalost v podpoře a nabídce.

 

Největší citlivostí je emoční deprivace – zvýšená potřeba pozornosti a lásky. V úsilí zajistit si pozornost a lásku a stálém strachu z její ztráty nebo nedostatku začneme naše dary nadužívat. Už si nevšimneme, že se stáváme závislými na pozornosti druhých a na jejich přijetí.

Svoji hodnotu vnímáme jen v zrcadle těch druhých.  

Abychom v zrcadle viděli láskyplný odraz, je třeba pro to něco udělat, něco nabídnout. Pozornost se proto zaměřuje na vyhledávání toho, co potřebuje okolí.

Vždy je potřeba mít právě to, co ti druzí chtějí a ocení, a vždy je potřeba to mít v dostatečné míře. A to i tehdy, kdy se nám samotným nedostává. I tehdy je nutné najít zdánlivý přebytek, který nabídneme druhým.

Zdá se, že ocenění, lásky a pozornosti, které nám druzí na oplátku dávají, není nikdy dost.

A tak je třeba znovu a znovu ještě lépe vycítit, co je uspokojí. Máme pocit, že naše vztahy jsou tím pevnější, čím jsme my pro toho druhého nepostradatelnější.

Někde uvnitř naroste pýcha. „Vždyť kdo jiný by tohle všechno dokázal dát, nezištně, jen pro ně; kdo jiný by to všechno vydržel; kdo jiný by se takhle dokázal obětovat.“

Pocit skryté nadřazenosti nám pomůže přenést se přes ztrátu svobody a vlastní ponížení, které někde hluboko uvnitř cítíme. A také přes bolest a křivdu, kterou cítíme, když nás odmítnou. Potlačení sebe a svých potřeb ve prospěch těch druhých přináší největší bolest, protože je tu někdo, od koho stále lásku a pozornost nedostáváme – my sami. Zapomínáme na ni další a další službou pro druhé…

Jak vystoupit z kola ponižující služby a sebe-potlačování?

Podívat se na sebe a vidět bytost hodnou lásky tak, jak je.

Milovat ji, protože je opravdu úžasná a není to tím, co dělá pro druhé. Dovolit ryzí, bezpodmínečné lásce, aby rozptýlila strach.

Pokud cítíme uvnitř lásku, vyzařujeme ji ven a tak ji máme.

Je to naše láska, ne láska těch druhých, která nás skutečně naplňuje. Pak je možné dát čistě, bez očekávání a bez tlaku na přijetí.

Je v pořádku cítit své potřeby a naplňovat je.

A je také v pořádku, že moje potřeby nejsou možná ve shodě s potřebami okolí. Když si zachováme lásku k sobě a z ní plynoucí vědomí hodnoty, najdeme způsob, jak při zachování vzájemné úcty a respektu naše potřeby naplnit. A to je velká svoboda.

Osvobodit druhé od očekávání jejich pozitivních reakcí, pozornosti a lásky znamená získat svobodu pro sebe. Umožní všem zúčastněným vyjádřit se a jednat podle své svobodné vůle. Pokud budeme opravdu hluboce ukotvení v bytostné lásce a hodnotě, bude naše vůle v souladu s vyšší vůlí a naše činy podpoří harmonii celku.

Namísto pýchy vstupuje do srdce pokora.

Přijímáme reakce okolí na své dávání takové, jaké jsou.

Už nejsme tím, kdo je lepší. Jsme tím, kým jsme. Se všemi touhami, přáními, potřebami i slabostmi.

A právě takoví jsou i druzí.

Pak nás neohrozí ani nepřijetí toho, co nabízíme. Přijmeme svobodu toho druhého zareagovat, jak chce, třeba i odmítnout. Přijmeme svoje vlastní potřeby i to, že je někdy nutné požádat o pomoc, abychom je naplnili. A nic nám nezabrání v tom znovu nabídnout anebo znovu požádat.

Když je naše jednání neseno laskavostí, jsme stejně přijímající i dávající k sobě i ke komukoliv jinému. Dáváme pro radost, z čistého impulzu srdce, jednoduše proto, že máme co dát.

Nač si pak nárokovat vděčnost, pozornost nebo lásku? Dávání pramení z naší celistvosti a plnosti a je naší přirozeností.

Naučme se dávat a přijímat bez podmínek. Osvobodíme tím naše lidství.

Mějme se rádi.

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář