Lidské hodnoty v nás aneb Stručný průvodce enneagramem osobnosti – Typ Jedna

Každý z nás má v sobě bytostné potřeby – bezpečí, lásky, vědomí hodnoty a také růstu.
Sám život v nás formuje tyto instinktivní potřeby. Jen jsme zapomněli, že my sami jsme bezpečí, láska, hodnota a růst. Uvěřili jsme, že těchto hodnot v tomto světě pro nás není dost.
Strach z nedostatku nás vedl k vytvoření různých strategií, jak si své potřeby zajistit, anebo alespoň necítit tolik hrozby a bolesti z jejich nedostatku.

Systém enneagram popisuje devět typických návykových způsobů, jak v běžném životě své potřeby naplňujeme.

Tento systém objevil pozorováním a sdílením lidí určitou psychologickou a duchovní zákonitost. Ukazuje se, že ve svém vývoji máme tendenci vybrat si a projevit jednu z devíti struktur osobnosti, ega. Osvojili jsme si dominantní návyky na úrovni myšlení a emočního prožívání, které se projevují v našem chování. Jeden způsob je pro nás vždy dominantní, ve větší či menší míře však užíváme všechny.

 

První typ osobnosti

První typ se nevědomě rozhodl získat si naplnění potřeb tím, že jeho mysl stále hledá zlepšení, dokonalost. Formovalo se přesvědčení: „Vím co je správné, mám pravdu.“

To vytvářelo silné stránky osobnosti, její dary: vysokou míru pracovitosti, spolehlivost, důslednost, snahu dělat vše správně, schopnost najít každý nedostatek a pracovat na jeho odstranění, pečlivost, přesnost, morálnost.

Ve zkreslené optice strachu, že nejsme dost dobří, se zdá nutné užívat tyto dary co nejvíce. Tím ale dochází k jejich nadužívání a pokřivení. Dar se stává obsesí, problémem. Mysl se stále a výhradně zaměřuje na to, co je špatně.

Roztáčí se nekonečný kolotoč přesvědčení:

„Je třeba to vylepšit. Stále to není dost dobré. Musím se/to stále zdokonalovat. První je nutné dodělat práci a pak je možné se bavit. Jedině přijatelný je perfektní výsledek práce. Jen tak se radovat? To jen zdržuje a nic pořádného nevytváří.“

Téměř trvale je aktivován vnitřní kritik, který nás neúnavně žene k ideálu dokonalosti. Tímto ideálem je natolik zaslepený, že si nevšimne, že ideál je nedostižný.

A tak uvnitř vzniká napětí z neschopnosti dosáhnout ten zářný ideál. Přichází nespokojenost, hněv a zlost, které se obracejí dovnitř i ven. Není, co ocenit, vždyť to má vždycky nějakou chybu. I sama zlost je špatná, proto není možné ji projevit. Správné je nedat ji najevo, správné je kontrolovat svoje chování. Touto kontrolou vnitřní napětí ještě vzroste.

Jak uvolnit urputné zaměření pozornosti na dokonalost?

Připustit dokonalost sebe, druhých, situací, života tak, jak jsou právě teď.

Je potřeba přijmout co je a jaké to je. Vše i my jsme na určitém stupni vývoje. Z naší perspektivy zúžené představou, jak by to mělo být, stěží dohlédneme hlubšího smyslu toho, co je. Spíše jej mineme.

Zaslepeni ideálem si nevšimneme zprávy, kterou pro nás „nedokonalá“ situace má.

Vědomí Dokonalosti toho, co je, uvolňuje napětí a dává nám kapacitu vnímat smysl toho, co nás potkává. Tím nám umožňuje růst.

S uvolněním na úrovni mysli přichází i uvolnění na úrovni srdce.

Díky přijetí nahradí zlost Jasný klid. Klid neznamená ustrnutí v jednom bodě. Je živoucí, dokáže využít uvolněné energie z impulzu nespokojenosti a zacílit ji k vytvoření nového. Růst v přijetí a lásce.

K čemu pak kontrolovat naše jednání?

Čistota bytí vyživuje vnímání a jde ruku v ruce s čistotou projevu. Z přijetí a uvolnění vyrůstá spontánnost a bezprostřednost. Je tak přirozené cítit a projevit radost a hravost, ocenit ty druhé, nebo si jen tak užívat své vlastní dokonalosti teď a tady. V tu chvíli jsme naplněni láskou, jsme dokonalou součástí existence.

Dovolme si být „nedokonalí“. Směřujeme tím k dokonalosti lidství.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář