Odvaha jako prostředek proti zbabělosti

Proč máme strach?

Máme sklon ubývat před bolestí, před životními zkouškami i před vším nepříjemným. Myslíme na to dříve, než to přijde a obáváme se toho. Není třeba se obávat krizí, krize má v sobě potenciál růstu, na nás je využít ho.

Krizi nevyřešíme tím, že se obáváme jejího příchodu a vymýšlíme tisíce variant jejího řešení. Nejenže nic nevymyslíme, a ani nemůžeme, vždyť nevíme, jakou podobu bude mít naše životní zkouška, zato naše nitro zaplaví strach jako povodeň.

Strach – nepřítel našeho života

Strach dokáže úspěšně ničit naše štěstí i náš úspěch. Podléhání strachu vede k nespokojenosti. Strach nás vede k pocitu vlastní bezmocnosti, méněcennosti, neschopnosti, a k tomu ohlížet se po druhých a vidět, že ti druzí se mají lépe a závidět jim to. Strach vede ke slabosti, zoufalství, agresi, zbabělosti. Zbabělost vede k závisti, nenávisti.

Strach nám namlouvá, že něco nejde, že se nemáme do ničeho pouštět, protože je to nebezpečné.

Strach nám dává otázku: „Co když to nevyjde?“ A dává nám předem zakusit naši prohru. Strach je zabiják našich životních sil, naší radosti, naší jistoty i našeho štěstí, strach nám předkládá pestrou škálu variant, co se stane, když to či ono nevyjde.

A nalhává nám, že zvítězíme tím, když se nebudeme do ničeho pouštět. Pokud poslechneme strach, už jsme prohráli a nechali jsme si ujít životní šanci, která by nás posunula dál a změnila náš život k lepšímu.

Strach nás vede k tomu, abychom se krčili, litovali se, byli nešťastní, uzavření do sebe, do svých problémů a strachů. Minulost nás nemá vést k tomu, abychom si něco vyčítali a obávali se budoucnosti. Minulost je poučení, jaká rozhodnutí bychom měli dělat a jaká ne.

Strach vede k otroctvíOdvaha jako cesta z podléhání strachu

Strach je spolehlivá metoda, jak z někoho udělat poslušnou loutku, oběť, která nemá vlastní přání ani chtění a která chce každému vyhovět.

V dobách našich babiček a dřívějších, byla touto metodou vychovávána děvčata. Strach do něčeho se pustit byl vydáván za zodpovědnost, zbabělé krčení se a pocit méněcennosti, za pokoru, touha po seberealizaci, volnosti, svobodě a štěstí, za pýchu a případně i za poživačnost.

Běžná byla doporučení typu:

  • „Jen si o sobě moc nemysli, musíš s každým vyjít.“
  • „Na nic si nestěžuj. Chtít něco změnit a snažit se o to, je pýcha.“
  • „Dělej s úsměvem to, co nikdo nechce dělat, v tom je pokora.“

Úspěchy dívky byly připisovány náhodě, štěstí, zato prohry, neúspěchy byly připisovány dívce, vlastně její neschopnosti, nešikovnosti.

A také jí byly donekonečna omílány, rozebírány a vyčítány její prohry, její chyby. O tom, co se jí podařilo, se nemluvilo, bylo to přece přičítáno náhodě, štěstí. Není třeba dodávat, že tato výchova způsobila devastaci nejen sebevědomí a kvality života dotyčných dívek, ale i jejich dcer.

Odvaha jako cesta z podléhání strachu

Nepřítele nepřemůžeme, pokud ho neznáme, je třeba poznat svůj strach a pojmenovat ho, to je první krok k vítězství.

Ne každý pocit strachu je strach, např. pud sebezáchovy dává pocit strachu, ale není to strach, je to moudrý rádce. Pocit nebezpečí sice vyvolává pocit strachu, ale ani to není strach, ale intuice, která nás varuje před nebezpečím a je dobré se jí řídit.

Strach nás nenechává v klidu, doslova nás paralyzuje, pokud mu podlehneme.

Nejde o to nemít strach, jde o to mu nepodlehnout.

V tom nám pomůže odvaha. Odvaha nás posiluje, dává nám jistotu, sílu, radost, štěstí, zdravé sebevědomí, vede nás k otevřenosti.

Odvaha je odstoupení od strachu. Stejně jako strach, i odvaha se projevuje v našem každodenním životě. Odvaha znamená obhájit svá rozhodnutí, své počínání, své názory, stát si za svým názorem, svými morálními zásadami, umět si přiznat chyby a poučit se z nich.

Odvaha vede ke svobodě a zároveň k sebekázni, odvaha je jednou z nezbytných podmínek pro úspěšné složení životních zkoušek a pro náš duchovní růst.

Co vede k odvaze?

Odvaha vychází ze srdce, ne z mozku. Když se zajímáme o příběhy druhých, přestáváme být uzavření do sebe, přestáváme se bát. Soucit nás posiluje, dělat druhým radost vede k odvaze. Vzájemné pomáhání si, vzájemná spolupráce nás posiluje, obohacuje a vede nás k odvaze. Žádný lidský příběh není bezcenný, každý z nás má své poslání, svůj životní úkol.

Nikdo z nás není k ničemu, bezcenný, pokud to nedovolí strachu, aby to z něho udělal.

Umět si přiznat chyby nás nevede k pocitu méněcennosti, ponížení, prohře, hanbě, ale k odvaze, k hrdinství. Dokud si nepřiznáme chyby, nemůžeme se jich zbavit.

Odvaha vede ke svobodě, volnosti, radosti, štěstí, zatímco strach vede k otroctví. Kdo žije v otroctví, nemůže být ani šťastný ani úspěšný.

Autorka: Evžena Janovská

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář