Okno dokořán

Podle všech příruček slušného chování jsem měl okno zavřít. Ale já se k němu nenápadně přiblížil a bedlivě jsem poslouchal…

„Říkala jsem ti stokrát, ať to neděláš, a ty?

Stejně mě nikdy neposlechneš!“

zaječela mladá slečna na celou ulici.

Mladík na ta slova utichl.

Pak co se dělo, už nevím.

Výkřik do prázdna odezněl a klaksony velkoměsta si zvesela prozpěvovaly dál.

V tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, proč vlastně lidé „neposlouchají“. A proč jsou lidé, kteří chtějí, aby se „poslouchalo.“

Že by šlo o nekonečný souboj a rivalitu dvou systémů v nás?

Začíná to v dětství

Kagan se domnívá, že by rodiče měli více dopřávat svým dětem svobodu.

Prý je to právě touha dítěte se dotknout něčeho zajímavého, co ho posouvá ve vývoji dále.

Rodiče namísto toho nakazují:

  • „Nechoď k tomu!“
  • „Nesahej na to!“
  • „Mazej odtamtud!“

Dané příkazy mají jistě svůj význam.

Ovšem v dětském mozku působí více stresu, než zkušenost z pádu, přešlapu či zakopnutí.

Dítě je totiž nucené se náhle vyrovnat s určitou nejistotou.

Náhle je zmatené a neví, proč by nemělo to či ono konat.

Jsou to právě překážky, které musí překonávat.

Zvládat věci odpovídající jeho pozornosti.

Prožít si malé a drobné bolesti, aby se lépe vyrovnalo s těmi většími.

Bojí se i tmy

Rodiče, kteří jsou přecitlivělí ke svým dětem, brání jejich mozku v uspořádávání nových mozkových drah.

Tyto děti mají v dospělosti sníženou schopnost soucítit s ostatními.

Navíc jsou více citlivé na kritiku a cítí se více frustrované při neúspěchu.

Tyto děti si mohou nést strach ze tmy i do dospělosti.

Čím více péče, tím silnější protivenství

Zlom nastává v pubertě.

Z malých ratolestí jsou biologicky připravení jedinci, kteří chtějí překonat všechna svá omezení.

A zde jakoby začíná ten nekonečný boj rodiče a potomka.

Jako na zavolanou začnou potomci bourat všechna přikázání a rady rodičů.

Vrací se boj „sáhnout či nesáhnout“ z raného dětství?

Zdá se, že ano.

Zavřené okno

Je pouze na nás a našich rodičích, zda se nám podaří okno nesvárů zavřít a naučit se ctít toho druhého.

Jelikož každý z nás má určité potřeby, které potřebuje naplnit.

A jelikož jednou z potřeb je sdílení života s někým jiným, měli bychom dokázat si vyjít vstříc a neplnit sobecky jen ty své touhy, ale i potřeby toho druhého.

Proto poslouchejme ostatní a věřme, že i oni budou naslouchat nám.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář