Existuje 1 vlastnost, která ukazuje na to, zda Vás na Vaší životní cestě čeká vzestup a sláva a nebo strmý a bolestivý pád na tvář… 

Odpovězte si pro sebe – zažili jste někdy podobnou situaci?
Šel či šla jste někam mezi lidi a co se nestane…

Setkáte se s člověkem, který se vychvaluje na celé kolo a všem “cpe” do krku jak je dokonalý, úspěšný, hodný obdivu, co zažil, kde byl, co si koupil a tak podobně…

Je přesvědčen, že by jej všichni měli opěvovat a obdivovat a když to neděláte, pak to docela obstojně zvládne sám…

I v tomto případě můžeme v přeneseném významu použít staré pořekadlo:

“Pes, který štěká, nekouše.”

Mnohdy totiž jde pouze o pyšné, velké a silácké řeči, které ukazují pouze na vlastní nejistotu ohledně sama sebe…

Tito a jim podobní lidé jsou povětšinou také ti samí, kteří chorobně touží po uznání druhých a v podstatě jsou bez něj úplně ztracení.

Skutečnost je často taková, že:

• si sami sebe (skrytě) dokonce příliš neváží,
• či si sami sebou nejsou úplně jisti, nebo dokonce pohrdají
• a proto se chovají právě takto výrazně,

aby to, po čem touží a měli by získat nejdříve od sebe sama, získali alespoň od druhých, protože to neumí získaj jiným způsobem.

Jejich potřeba poukazovat na sebe sama je chorobná. Jejich řeči zpupné, či vychloubačné, ale jinak jsou bezzubí.

A ještě na to sami upozorňují.

Skutečné zásluhy jsou jako řeka, čím hlubší jsou,
tím méně nadělají hluku.

— Edward Frederick Halifax

Zajímavé je, že lidé, kteří toho opravdu mnoho dokázali – lidé, které nazýváme Mistry, se chovájí v naprosto opačném gardu.

Bez ohledu na to, co dokázali, jsou jedněmi z nejpokornějších lidí, které můžete potkat.

A místo toho, aby se oháněli tím, co dokázali a dávali to najevo, jsou spíše těmi, kteří ostatní povzbuzují, věří v ně a pomáhají jim pozvednout své životy nad jejich současnou úroveň – tedy nesnaží se strhnout veškerou pozornost sama k sobě, snaží se pomoci dalším dostat se do popředí…