Otázka, kterou jste možná slyšeli od dětí, partnerů, kamarádů, sebevědomějších podřízených a kdo ví od koho ještě.
K zamyšlení mi přijde důležité zejména, jak se zacházení s touto otázkou vyvíjí, jednak během života od dětství k dospělosti, ale taky během historie.
Druhou rovinou nemám kapacitu se zabývat, protože by byl potřeba historický výzkum. První rovinu nechci popisovat s ambicí upevnit tvrzení na všechny lidi, ale napadlo mě k tomu několik postřehů na základě vlastní zkušenosti a pozorování mezilidské komunikace, což mě baví a přináší radosti i otázky a starosti.

Zvažte tyto otázky…

1. Co říkáte nebo jste říkali dětem, které se ptaly: “Proč mám jít spát?“, “Proč nemůžu jít ještě ven?“, “Proč je babička smutná?“ apod.?
2. Co říkáte partnerům, kteří se ptají “Proč nezůstaneme radši doma?“, “Proč nejsi šťastná?“, “Proč se mnou nemluvíš?“ apod.?
3. Co říkáte kolegům a podřízeným, když se ptají, “Proč to nepřipravujeme dopředu?“, “Proč se ten postup má změnit?“, “Proč potřebujeme ty čísla?“ apod.?

Docela často na takové otázky slyším odpovědi, ve kterých je cítit omluva, obrana, uhýbání, mlžení, někdy zase útok, napadání kompetence apod. Ale málokdy slyším upřímnou odpověď, která by tázajícímu pomohla pochopit něco, čemu nerozumí.

Kam otázky začínající “proč” vedou?

Jsem přesvědčený, že většina otázek začínajících na “Proč…“ má za cíl dozvědět se víc o cílech, důvodech, pocitech druhého, a někdy dokonce je v otázce slyšet i nabídka pomocí, spolupráce. Ale z nějakého důvodu je dotazovaný co připraven uhýbat, bránit se, napadat…

Napadlo mě, že to možná souvisí s tím, jakou jsme získali zkušenost, když jsme se ptali “Proč…?“ během dětství a dospívání.

Jak na to reagovali rodiče a pro nás blízcí lidé. A když sleduji reakce rodičů např. v tramvaji, tak se odpověď nabízí sama…“

• “Miláčku tomu bys nerozuměl.“
• “O tom ty nerozhoduješ.“
• “Teď ne, až doma.“
• “Buď zticha.“
• “Nedělej mi ostudu.“

Jak byste se cítili, kdyby Vám toto řekl někdo pro Vás důležitý, koho si vážíte?

Když jste teď už dospělí, nereagujete podobně, jako váš to naučili?

Možná si to o sobě nemyslíte, ale zkuste to pozorovat u sebe i u jiných. Musel jsem si při těchto úvahách odpovědět, že někdy se chovám a reaguji, tak jak mě to naučili v dětství.

Naskočí mi obranný reflex nebo omluvný tón, a nebo začnu vysvětlovat okolnosti, místo abych odpověděl prostě jenom na otázku tak, aby ten druhý dostal informace, na které se ptá a větu začíná „Proč..“, nebo abych to vzal jako výzvu ke spolupráci.

Ale tím, že mi to postupně dochází, se postupně učím reagovat pozitivně a spolupracovat na objasnění nejasností lidí okolo sebe, což určitě pomůže spolupráci více… 

Zkuste to tedy příště také a až se Vás někdo zeptá “Proč…?“ nehledejte v tom útok, napadání vaší pozice, obviňování, zesměšňování, ale berte to jako by se vás ptalo malé dítě, které prostě nerozumí něčemu okolo sebe, a vy mu můžete pomoct se zorientovat a najít cestu ke společné spolupráci.