Ach to odkládání – nedalo by se odložit?

Odkládání, patří mezi nejčastější sabotéry našeho úspěchu!

Všichni asi známe situace, kdy jsme byli naprosto nadšeni pro nějakou věc, akci, kterou jsme hodlali udělat.

Cítili jsme uvnitř spousty energie a chuti udělat určitý krok a taky jsme si mnohdy uvědomovali, co nám to přinese, jak to potom bude fajn, až to uděláme.

Pociťovali jsme už dopředu úlevu a určitou formu naplnění díky představě události v budoucnu.  Ani nevíme proč, ale v daný moment jsme onu akci neudělali. Nejčastěji z nějakého logického důvodu….

Například:

  • Chtěl jsem tam zajít, ale stejně tam teď nebudou…
  • Teď běhat nepůjdu, zítra bude lepší počasí…

Po čase po zamýšlené akci až na občasné rozpomenutí se a stejně rychlé zapomenutí, nezbyla ani zmínka, prostě jsme zapomněli udělat tu úžasnou věc.

V lepším případě, pokud si své plánované aktivity zapisujeme do nějakého diáře nebo plánovače, zby nesplněný úkol, do kterého se nám vůbec nechce.

No, a tak ho dále odkládáme a obelháváme sami sebe tím, že ho chceme udělat, jen teď není ten příhodný okamžik, protože máme spousty důležitější práce.

Třeba si přečíst emaily .o))

Co se to vlastně stalo? Jak to, že nejprve jsme pociťovali nadšení a těšili jsme se, a teď pociťujeme mrzutost, nechuť až odpor?

Co se vlastně změnilo? Změnila se ta aktivita samotná?

Například jsme se rozhodli jít běhat a těšili jsme se na radost z pohybu, na úžasný čerstvý vzduch a krásu zeleně, kterou budeme míjet, na radost z toho, co uděláme pro sebe a pro své zdraví.

Teď už nám běhání nepřinese radost z pohybu a dobrý pocit?

Určitě ne! Aktivita sama o sobě se nezměnila!

Co jiného se tedy změnilo?

Změnil se náš pohled na věc, a s tím také energie a pocity, které náš úhel pohledu vyvolává!

Vzpomeňme si, co se děje, když jsme nadšeni pro nějakou aktivitu?

Jaké jsou společné jmenovatele? O čem přemýšlíme, na co se těšíme?

Vesměs uvažujeme nad tím, co nám daná aktivita přinese, jak se budeme cítit až…..

Prostě a jednoduše si představujeme vytoužený stav a naše pozitivní očekávání.

A nad čím uvažujeme, když se nám do věcí nechce?

Co si představujeme? Vzpomeňme si!

Často nad tím, jak nám to nepůjde, co vše budeme muset udělat,  jak se budeme muset přemáhat, jak nás při běhání budou bolet nohy, jak tam bude horko, atd..

Tady se soustředíme spíše na činnost samotnou, a na všechny nepříjemnosti, které nás mohou potkat. Zdůrazňuji, MOHOU! Není divu, že se nám pak nechce.

Co mají společného obě situace?

Napadá mne, že vždy jde o myšlenky, které prožíváme.

kdo je pánem naší mysli?

Kdo určuje, co si budeme myslet a co si budeme představovat?

My?

Překvapením je, že my to často nejsme. Drsnou pravdou je, že kormidlo až příliš často drží autopilot, na kterého většinu dne jedeme.

A pokud řídí autopilot, tak budeme dále pokračovat ve svých stereotypech a odkládat.

Někdo si možná myslí, že by to vyřešila pevná vůle. Ta bohužel ale neexistuje.

Jsou jen dostatečně motivovaní lidé, kteří si svou motivaci umí udržet i dlouhodobě a lidé, kteří se sice umí nadchnout, ale motivaci si neudrží dostatečně dlouho na vytvoření nového pozitivního návyku (přibližně 21 dní).

Pokud se totiž soustředíme na to, co udělat nechceme, tak posilujeme nechuť to udělat, a ta vždy dlouhodobě zvítězí nad jakoukoliv vůlí.  Vůle je v tomto případě odpor.

Je to jedna a ta samá energie (druhá strana mince). Popřemýšlejme nad tím.

Pokud věci máme zájem udělat, máme vůli. A pokud je nemáme zájem udělat, pociťujeme odpor.

Takže vůli získáme společně se zájmem věci udělat. Ten zase získáme díky příjemným pocitům, které budou odměnou z vykonané akce,  a ty získáme díky přemýšlení o všem, co nám daná akce přinese!

Klíčem je tedy opět myšlenka, která je vždy zdrojem všech pocitů.

Kdo ovládá svou mysl, ovládá vše!

Pokud se tedy zamyslíme nad tím, co bude příjemného, jakmile aktivitu uděláme, co získáme, soustředíme se na naše budoucí pocity v souvislosti s vykonanou aktivitou, odměnou nám bude chuť a energie pro realizaci dané myšlenky a záměru.

Pak nemusíme mít vůli překonávat odpor, protože máme chuť a ochotu udělat daný krok.

Jak tedy na to?

[1] Nejlepší, bude opravdu dělat věci, které hodláme udělat, hned.

Proč nevyužít té ohromné energie a chuti, kterou máme právě teď, bez jakékoliv námahy, k dispozici?

Uvědomme si, že zítra už tomu tak být nemusí a často také není.

Prostě odložme odkládání!

[2] Pokud už to z jakéhokoliv důvodu nejde udělat hned ( vesměs jde), a pak se nám do dané akce nechce.

Popřemýšlejme nejprve nad tím, co by nám daná aktivita přinesla, proč jsme si jí vůbec do toho diáře napsali, jak bychom se cítili, kdybychom činnost udělali, jak by jednání ovlivnilo náš další den a další aktivity? Jak by nás přiblížila naší vizi?

Buďme vědomí a sami rozhodujme, na co budeme soustřeďovat svou pozornost.

Než přesuneme aktivitu na jindy, rozhodněme se, jestli ji opravdu chceme udělat. Pokud dospějeme  k rozhodnutí, že to pro nás není důležité, rovnou úkol vyškrtněme.

[3] Pokud to pro nás důležité je, tak k sobě musíme být v tuto chvíli upřímní.

Jaké důvody nás vedou k tomu, že chceme akci odložit.

Často přijdete na to, že za těmi logickými jako“ jindy na to bude lepší čas, apod.“ je obava to udělat ( možná se zesměšním, bude to bolet, odmítnou mne, budu otravovat atd.).

Jsme ve své komfortní zóně a neradi děláme nové věci, tak to prostě je.

[4] Teď nastává ta rozhodující fáze, bez které ty předešlé neměly smysl.

AKCE.  Znovu si představme co nám to přinese( je to pro nás přeci důležité), jaké to bude, až to uděláme, seberme odvahu a udělejme to!

Snězme tu žábu hned a máme to za sebou.

Rozšíříme svoji komfortní zónu, budeme na sebe pyšní a dá nám to spousty energie pro další akce a dobrý pocit.

A hlavně jsem zase o krok blíže svému snu.

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář