PARTNERSTVÍ A PORADENSTVÍ
Opravdu potřebujeme v našem partnerství nějaké poradenství? Copak to nejde řídit se prostě citem, srdcem a rozumem? 

No když to jde, tak samozřejmě žádné poradenství nepotřebujeme.

Nebo když nám to sice nejde, ale ani netoužíme po bůhví jakém partnerství.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Ta potřeba logicky vyvstane, když:

• nám na hezkém vztahu opravdu záleží,

• nedaří se to,

• není jasné, v čem je problém, jak s tím pohnout

a snad vůbec v nejkomplikovanější situaci se ocitáme v okamžiku, kdy si sami u sebe uvědomujeme, že podle srdce a citu bychom se rozhodli úplně jinak, než podle rozumu. A nevíme, „co je správně“.

Nejraději bychom viděli srdce a rozum nějak v souladu, ale v reálu třeba jasně vidíme, že směřují úplně na opačné strany.

Pak začíná záležet na naší motivaci, zda máme odhodlání se svému vztahu věnovat. A případně i něco změnit, i kdyby se ukázalo, že ne vše lze hodit na partnera, ale že mohu s něčím začít i u sebe.

Na vztahu máme vždy rovnocenný podíl 

Ve skutečnosti vztah máme takový, jaký si ho společně tvoříme, a oba v tom máme 50% podílu a odpovědnosti.

Někdy však může být velmi obtížné tam svých 50% uvidět.

Často jsme plní představ a očekávání, jak by měl partnerský vztah vypadat, co by měl partner splňovat, to vede k hodnocení a souzení, což bolí a zraňuje, a v tomto kruhu se většinou definitivně ztrácíme a nedaří se nám z něj “vymotat”.     

Kde začít rozmotávat?    

Ze zkušeností vím, že ve hře je tolik různých vlivů, o kterých nemáme ani tušení, zejména vlivy z dětství a z původních rodin obou partnerů, většinou i vlivy z dávných hloubek rodu, že pokud v tom nemáme už dost značnou praxi, tak prostě nemáme nejmenší šanci.

A i když v tom praxi máme, často nějaký jev vidíme celkem snadno na druhých, ale pokud se týká přímo nás, jsme doslova slepí.

Příklad, kde to vidíme jasně, jsou „převzaté pocity“.

Např. partnerka v sobě dusí vztek na partnera, nevidí k tomu ale žádný zjevný důvod, nebo naopak už vidí, že jakákoliv příležitost je dobrá, aby ji vytočila, současně ale cítí, že ho má ráda a nechce ho opustit.

Naprosto běžná příčina (jedna z mnoha možných) je, že to vůbec není její vztek, ale vztek třeba její babičky, která ho v sobě celý život dusila a nedovolila si ho projevit. Její děti i vnuci to ale samozřejmě od malička cítili jako nějaké podivné napětí někde v podvědomí, vůbec si to neuvědomovali, znali to, neměli s čím srovnávat, přijali to jako „normální stav“, takže si to na nevědomé úrovni předávali z generace na generaci. 

Takovou příčinu nesouladu v partnerství prostě nemáme šanci najít.

A i kdybychom ji našli nějakou náhodou, třeba vizí ve snu, nebudeme vědět, co s ní.

Ne, že by nemělo ani smysl, snažit se na vztahu pracovat sami. To smysl samozřejmě má. Ale když už vidíme, že bloudíme stále dokola ve slepých uličkách, je čas vyhledat pomoc.

V partnerském poradenství se nejdřív snažím zmapovat současnou situaci a společně nalézt cestu, jak dál. Důležité je dovolit si, třeba i se strachem, studem, nebo pocitem viny, vyslovit to nejhlubší, co nás trápí, nebo naopak těší, své představy, sny, očekávání, zklamání, bolest, vztek, …a to jak v partnerských rozhovorech, v našich myšlenkách, v oblasti našich cílů, smyslu a životního směřování, tak i v oblasti tělesné a sexuální, ve vztazích k našim dětem, nebo přáních mít děti, ve vztazích k rodičům, atd.

O tom všem bychom měli mít možnost otevřeně si v partnerství promluvit, otevřeně vyjádřit své pocity.

Samozřejmě je úkolem lektora, nebo terapeuta, aby nám s tím pomohl a abychom se mohli cítit při svém otvírání bezpečně. Takto si vytváříme prostředí pro jakoukoliv další práci na vztahu.    

Práce na vztahu začíná u nás samých   

Jakmile si uděláme jasno v tom, co od sebe v partnerství vlastně chceme a očekáváme, můžeme se podívat, jak moc jsou naše požadavky reálné.

Za mnohými představami se totiž ukrývá hluboká niterná potřeba “vyživování láskou”, jejíž naplňování pak od partnera doslova vyžadujeme, ať už otevřeně, nebo skrytými formami. Tato potřeba, mnohdy vnímaná i fyzicky v srdci, nebo v břiše jako hluboká citová díra, nám však vzniká už v raném dětství, z pocitu, že od rodičů nedostáváme tolik lásky a pozornosti, kolik bychom si jí přáli.

V dospělosti potom logicky přenášíme tuto potřebu na svého partnera. Ten ji ovšem nemůže naplnit, ani kdyby se o to sebevíc snažil. To nám působí zklamání, rozmrzelost, pocit prázdnoty, sebelítost, a dostáváme se do nejrůznějších forem závislosti.

Na partnera to působí jako tíha, kterou nemůže unést a může cítit potřebu z takového vztahu odejít.  Tyto tendence ale vůbec nemusíme rozeznat, natož abychom je dokázali přijmout, nebo nějak měnit.

Navíc vztah není tvořen rozumem, ani kdybychom si mysleli, že jsme jej z rozumu založili, stejně v něm vždy hrají roli i city a emoce a další skryté vlivy, takže už od počátku můžeme cítit bezradnost ve snaze o řešení problémů tím, že si o tom „rozumně popovídáme“.

Tady jsou právě velikou pomocí rodinné konstelace, kde mluvit často ani není třeba, vše se odehrává na úrovni energií a pocitů uložených v našem podvědomí, takže tam také snadno přímým prožitkem docházíme ke změně a uvolnění.      

Historie vztahů   

V minulých dobách, ve věku Ryb, v časech různých tabu a tajení, mohly vztahy nějakým způsobem fungovat, právě na principu vzájemného, alespoň zdánlivého zalepování si různých závislostí.

Nyní však jsme již vešli do věku Vodnáře, jsme vedeni k pravdě, samostatnosti, nezávislosti, k projevu a k probuzení, takže vztahy založené na starých principech se rozpadají, nebo se prohlubují jejich problémy a nedorozumění.

Můžeme to samozřejmě kompenzovat přijímáním různých kompromisů, dohod, obcházet to, nevidět to, zvykat si, zříkat se svých snů …tlumit se, otupovat ostří, nežít tolik naplno…   

Pokud ale chceme žít naplno, prožívat hezký vztah, potřebujeme si každý sám za sebe nejdřív najít hezký vztah k sobě samým, naplnit si své citové potřeby pozorností k sobě, spojit se se svou vnitřní silou, se svým skutečným Zdrojem, a takto naplnění vykročit radostně do života, do světa, do partnerského vztahu.

Potom už nemáme potřeby a žádosti k partnerovi o jejich naplňování, ale prostě Jsme, sami sebou, jdeme a záříme si ve své síle, pro své okolí okouzlující a naprosto neodolatelní :-), a v partnerství máme co nabídnout.

Můžeme skutečně dávat, aniž bychom tím sami něco ztráceli. Pak dáváme z přebytků svého naplněného a přetékajícího srdce. Pak teprve dokážeme být naplno šťastní jak v partnerství, tak ale i nezávisle na něm.  

A jak k tak krásnému stavu dojít?   

Odpověď je jednoduchá – rozhodnout se pro vědomý život, přijmout roli tvůrce svého života i s odpovědností za tvorbu, vystoupit si z role oběti, a vykročit na cestu sebenaplnění.    

… hezké, a prakticky?    

Ano, pro začátek nám velmi pomůže najít si své “vnější” zdroje a propojit se s nimi.

Abychom se nemuseli věšet na partnera, na partnerku, v podvědomé naději, že on, ona, nám bude chtít dělat mámu, tátu, být nám zdrojem. Nebude. A i kdyby chtěl(a), je to jen hra, můžeme si ji sice užít, ale skutečné naplnění od ní neočekávejme.

Nejde to. Takže… zpočátku, než najdeme zdroj sami v sobě, hledáme skutečné vnější zdroje.

O nich zase příště.  

A přínos pro partnerství?   

Pokud bychom tohle všechno přijali jen rozumem, tak i kdybychom tomu věřili, troufám si odhadnout, že přínos pro naše partnerství to bude mít prakticky nulový.

Proto během poradenských setkání musíme postupovat tak, abychom všechny zákonitosti, stavy a energie objevovali a prožívali postupně sami a po svém, a ke svému vlastnímu cíli došli svou vlastní cestou.

Lektor, nebo terapeut by tady neměl být pro to, aby vyučoval, jak má naše cesta vypadat, ale pouze jako doprovod na cestě. Doprovod, který už některé cesty prošel a o těch teď ví, kam vedou. Přínos pro partnerství, jakož i pro nás samotné, mají tedy pouze ty cesty, které jsme si prošli my sami.

Takže partnerství může být i cestou podobně jako jóga, nebo bojová umění?  

Ano, i partnerství může být jednou z cest, jak dojít sami k sobě, k jedinému konečnému cíli. Partnerství dokáže být nádhernou inspirací, motorem i motivací a určitě stojí za to, žít ho vědomě, moudře, v úctě a v řádu, abychom jeho nabízené dary neminuli, ale využili je ke svému BYTÍ v lehkosti a v radosti ze života…