Jedním ze zdrojů naší skutečné životní síly je ochota a schopnost hrát – a to hlavně v situacích, kdy jsme postaveni tváří v tvář překážce či strachu. Abychom byli úspěšní, spokojení a dosáhli toho, co opravdu chceme, nezbývá nám, než se odhodlat, a jít i do takových akcí, které jsou určeny pouze odvážným a nebojácným jedincům. Ray Bradbury, legenda mezi autory, říká: „Nejdříve skoč z kraje útesu, na výrobu křídel budeš mít dost času cestou dolů.“

Jak to všechno vlastně začalo…

V létě roku 1998 jsem byl někde uprostřed svého největšího životního přerodu. Před něco málo více než rokem jsem si zranil nadhazovačku a musel skončit v baseballové reprezentaci Kansas City Royals. Bydlel jsem v Oaklandu v Kalifornii, pobíral dávky pojistného odškodnění (nepracoval jsem) a zotavoval se ze souběžných operací lokte a ramene, jež jsem podstoupil začátkem léta.

Pokoušel jsem se srovnat s tím, co jsem věděl s naprostou jistotou. Už nikdy se nestanu profesionálním hráčem hlavní baseballové ligy, a to ani po skončení rehabilitací mé paže. Nikdy si tak nesplním svůj sen. Snažil jsem se přijít na to, co jiného budu dělat po zbytek svého života.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

V knihkupectví jsem našel životní směr…

V průběhu jara a léta jsem přečetl bezpočet inspirujících knih o tom, jak sám sobě v obdobných situacích pomoci. Jednak jsem se tím vzdělával a jednak mě nadchla představa, že bych i já sám mohl obdobně skrze psaní pomáhat druhým lidem. Procházel jsem knihkupectví, kde mou pozornost nejvíce přitahovalo oddělení osobního rozvoje – za prvé jsem si hledal pro sebe další četbu, ale hlavně jsem se sám toužil zařadit mezi autory.

V té době mi bylo 24 let. Velmi dobře jsem si uvědomoval svou nezkušenost. Nevěděl jsem pořádně, kde začít a jak nastartovat kariéru autora a řečníka schopného lidi motivovat. To mě děsilo, mátlo a odrazovalo od mého záměru. Celé se mi to jevilo jako nesplnitelný sen. Věděl jsem, že o pár týdnů až měsíců později, budu muset učinit několik velmi zásadních rozhodnutí ohledně toho, co budu dál dělat a jak toho dosáhnu – vůbec poprvé jsem se chystal vydat do „reálného“ světa.

Strýček Steve a jeho mantra…

11. července 1998 jsem si volal se strejdou Stevem, a když se teď dívám zpět, byl to zásadní okamžik, který mi pomohl udat nový směr osobního i pracovního života.

Podělil jsem se s ním tehdy o své nejniternější obavy a nejasnosti, sny a tužby, co jsem v sobě měl. Řekl jsem mu, že bych chtěl být autorem a řečníkem, pomáhat lidem a motivovat je, ale že vůbec netuším, jak se to dělá, kde začít nebo co bych měl dělat, aby mě to k mému snu alespoň trochu přiblížilo.

To, co mi tehdy strejda odpověděl, mě obrovsky postrčilo kupředu. „Všechno, co teď musíš, Miku, udělat, je vystoupit z davu a najít odvahu. Tohle není jednorázová záležitost, ale každodenní proces. Otázka, kterou by sis měl položit každý den, zní:

Co dnes hodlám udělat pro to, abych se v životě někam posunul?“

Otázka, kterou mi strýček položil, mě (přestože zní jednoduše a snadno se jí porozumí) hluboce inspirovala – inspirovala a děsila zároveň. V tom okamžiku jsem si nebyl jistý odpovědí a musel jsem o ní pěknou chvíli přemýšlet.

“Vyboč!”, řekl…

Na podzim toho roku jsem si našel práci u IT firmy, ale můj sen psát, mluvit, vést workshopy a koučovat lidi mě neopustil. V průběhu několika následujících let mi strejda čas od času nechal poznámku či poslal pohled, na němž stálo prosté „Vyboč!“. A to se mi stalo mantrou.

I když jsem věděl, že moje práce prodejce internetové inzerce není zrovna mým životním posláním, byl jsem za ni vděčný. Vážil jsem si toho, co jsem se tam naučil i peněz, co jsem za to dostával. V tu samou dobu jsem se začal ale zároveň porozhlížet po nějakém jiném zaměstnání, kde bych mohl „vybočit“ směrem k mému vytouženému snu, pomáhat lidem.

Snažil jsem se, jak to jen šlo – účastnil se seminářů, dobrovolničil, byl ve styku s již působícími autory, řečníky a kouči, vyprávěl jsem lidem o svých cílech a snech, četl spousty knih a mnoho dalšího.

 Běh na dlouhou trať…

Když jsem v polovině roku 2000 pustil své stálé zaměstnání k vodě, zněla mi strýčkova otázka v hlavě ozvěnou. Věděl jsem, že vůbec nejtěžší teď pro mě bude (aniž bych však tušil, jak toho dosáhnout) vystoupit ze svého zajetého způsobu myšlení, udělat obrovský skok a vynaložit maximum úsilí pro to, abych se stal řečníkem, koučem a autorem.

Nebylo to snadné a mnohokrát jsem měl chuť s tím seknout. Zároveň jsem však nepřestával sám sebe povzbuzovat, motivovat, a i když se mi častokrát zdálo, že to nezvládnu, vydržel jsem. Od mé výpovědi v práci mi dalo šest měsíců, než jsem začal profesionálně působit jako kouč a speaker, další dva nebo tři roky, než jsem se smysluplně nasměroval, a celých sedm let, než jsem vydal svou první knihu.

Kdo neriskuje, nic nezíská!…

Změna způsobu myšlení a pohledu na svět je naprosto nezbytná pro to, abychom dosáhli skutečně plnohodnotného života. Často si myslíme, že ještě nejsme na změnu dostatečně připraveni, možná nevíme, co všechno bychom pro to měli udělat a téměř nikdy nemáme žádnou záruku, že to bude fungovat.

Budeme se bát?…

…Jistě že!

Povede se nám to?…

…S velikou pravděpodobností ne hned, zvláště pokud se pokoušíme o změnu poprvé.

Jak praví známé klišé: Neriskuješ, nic nezískáš.“

Když jsem ochotni riskovat a jít si za tím, co skutečně chceme, dějí se zázraky. Vystoupit ze svých zajetých kolejí nemusí znamenat nic tak velkého jako změnu povolání nebo bydliště, zahájení podnikání nebo ukončení vztahu, cestu kolem světa – ale taky klidně může. Jednoduše to znamená, že jsme ochotni dělat, říkat nebo se chovat jiným – novým – způsobem.

Když se rozhodneme upozadit naše pomyslné limity a jdeme si za svými sny, vždy na takové cestě rosteme a učíme se, nehledě na konečný výsledek celého snažení.

Až se rozhodnete něco podobného také udělat, ujistěte se, že máte ve svém snažení oporu, mějte sami se sebou slitování a buďte na sebe hodní. Ačkoli pro Vás může být tento akt děsivý a může se často zdát být v rozporu s prostou intuicí, děláte to proto, abyste se někam posunuli, rozvíjeli se a vyvíjeli, což je jedna z nejdůležitějších skutečností, které můžeme v tomto ohledu dosáhnout.

Co jste ještě dnes uděláte pro to, abyste změnili svůj pohled na svět a šli si za tím, po čem v životě skutečně toužíte?