Důvěra není za zásluhy, je to dárek

Jak lehko začnete druhým lidem důvěřovat?

Jaké faktory působí na vaši schopnost nebo neschopnost důvěřovat určitým lidem kolem vás?

Co musí tito lidé udělat, aby si vaši důvěru zasloužili?

Čím více o těchto otázkách přemýšlím, tím spíše si uvědomuji, jak důležitá a složitá je důvěra v našich životech, naší práci a našich vztazích.

Důvěra je velmi důležitý prvek!

Důvěra je jeden z nejdůležitějších prvků zdravých vztahů, rodin, týmů, organizací a komunit.

Avšak, mnozí z nás mají k důvěře podivný nebo zmocnitelský vztah – byli jsme vychováváni tak, že si lidé naši důvěru musí zasloužit, přičemž ve skutečnosti je důvěra něčím, co druhým darujeme.

Už jako dítě jsem se naučil, že není vždy bezpečné lidem důvěřovat – moji rodiče se rozvedli, když mi byli tři roky, ve škole jsem se potýkal se surovými dětmi a často jsem se ocitl v obtížných situacích, a tak součástí mého „pouličního balíčku pro přežití“ bylo přistupovat víceméně ke každému, s kým jsem přišel do kontaktu, s podezíravostí a nedůvěřivostí.

Nehledě na to kolika „zkouškami“ museli lidé kolem mě projít, aby si moji důvěru „zasloužili“, na konci tohoto procesu jsem to byl vždy já, kdo jim musel vlastní důvěru „darovat“ (nebo ne) – a také nadále jim důvěřovat (nebo ne).

Nebraňme se důvěře!

U každého z nás dochází k určitému vnitřnímu průběhu, když dojde na důvěru – velký vliv na tento průběh má minulost, bolestné zkušenosti. Jinými slovy, během našeho života se mnohokrát spálíme, jsme zklamáni nebo zraněni a na základě toho se rozhodneme, že

„Tohle už příště neudělám.“

A vztyčíme kolem sebe hradby, abychom zůstali v „bezpečí“.

Přestože takový postup dává z racionálního hlediska smysl, často nás zanechává ve stálé obraně, podezřívavé a nejisté – neschopné s lidmi lehce navazovat smysluplné a naplňující vztahy.

Ironií je, že jakkoli se bráníme, jakkoli jsou ony hradby kolem nás tlusté a jakkoli děláme všechno pro to, abychom se již nezranili a nezklamali; většinou se to přesto stane.

Jeden z mých učitelů mi před lety řekl:

„Miku, ty žiješ jako by ses snažil přežít vlastní život. Musíš si uvědomit, že to se nikdy nikomu nepodařilo.“

Co kdybychom ale druhým darovali důvěru jednodušeji?

Co kdybychom byli ochotni odhalit svou zranitelnost, spoléhat na druhé (opravdovým a zdravým způsobem) a očekávat autenticky od druhých jen to nejlepší.

Michael Bernard Beckwith toto nazývá „být vědomě naivní“, což se může na povrchní úrovni zdát jako oxymorón, co se však na mnohem hlubší úrovni ukazuje jako moudrý a hluboký koncept.

Budete zraněni?Důvěra není za zásluhy.
Ano!
Budete zklamání?
Zcela určitě.
Zneužijí lidé vaší důvěry?
Samozřejmě.

Avšak to by se stalo stejně – to je prostě součástí života.

Ironicky čím více jsme ochotni darovat druhým vědomě naši důvěru, tím pravděpodobněji budeme schopni utvořit si skutečný cit pro spojení a spolupráci v našich životech, vztazích, rodinách, týmech a dalších – navzdory našemu strachu se takto zachovat nebo tomu, že se takové jednání zdá být občas proti naší intuici.

Téměř vždy od života dostáváme právě to, co od něj očekáváme.

Co když začneme od lidí kolem nás očekávat, že tu pro nás vždy budou, že budou jednat důvěryhodně a že jim vždy bude záležet na našem dobru a našich zájmech?

Stejně jako vůbec všechno v našem životě, důvěra je otázkou volby.

Jak Albert Einstein tak výstižně vyjádřil:

„To nejdůležitější rozhodnutí, které musíme učinit je, zdali uvěříme, že žijeme v přátelském, anebo nepřátelském vesmíru.“

Já si volím „přátelský“. A co vy?

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář