Holka od cirkusu

Pokud žijeme vědomě, dokážeme ovládat nejen naše emoce, ale i celý svůj život.

„Prej vypadáš jak holka vod cirkusu,“ řekl s lehkým pousmáním dívce, kterou držel za ruku. „Říkala to máma,“ dodal.

Bylo to, jakoby jí vrazil do srdce otrávený šíp. Nezmohla se na slovo, jen se snažila udusit v sobě tu děsivou bolest.

V hlavě jí zněla jen to „holka vod cirkusu“ a před vnitřním zrakem se míhaly představy ušmudlané a zmalované slečinky s nevalnou minulostí i budoucností.

Uviděla sama sebe jako totálního vyvrhele společnosti, a tak kromě bolesti zažívala i strach z odmítnutí a osamocení.

Říká se, že čas vše zhojí. Na tuhle ránu tak docela nestačil. Každá bolest, kterou v sobě uzavřeme, má totiž snahu přitahovat k sobě další a růst a bobtnat někdy až do obludných rozměrů. Bolest s ní žila ve svém zapouzdřeném stavu mnoho let. Občas o sobě dala vědět a připomněla se, třeba když přijel cirkus.

Každý z nich žil už dávno svůj život ve vlastní rodině. Občas se potkali. Jednou se stalo cosi zvláštního, co se občas v životě přihodí.

Opět se potkali a muž se ponořil do vzpomínek. Přišla i ta na „holku vod cirkusu“.

Jen tentokrát vypadala jinak. „Máma si na tebe občas vzpomene. Moc tě obdivovala. Připomínala jsi jí její životní sen, který nedokázala uskutečnit. Vždycky toužila žít v cirkuse, být akrobatka, prožívat to dobrodružství, dělat všechny ty kousky, nad kterými se druhým tají dech. A taky žít tak svobodně, jako cirkusáci žijí.“

„Tys jí tuhle romantickou představu moc připomínala.“

Najednou měla pocit, že jí brada spadla až ke kolenům. Nechápavě na něho zírala a pomalu jí začalo docházet, jak zoufale se spletla, když si přirovnání k „holce vod cirkusu“ přebrala jako hluboce ponižující odsudek.

Ze srdce se utrhl balvan a s těžkým žuchnutím dopadl na zem.

Najednou mohla létat. Bolest byla pryč.

Táhla ji s sebou spousty let, aniž si to příliš uvědomovala. Zbytečně.

Zaplavila ji vlna lásky k jeho mamince.

Bylo to jako kdysi, než mezi ně vstoupila „holka vod cirkusu“. Láska zaplnila prázdné místo po bolesti a strachu. Zvolna se dostavovalo i uvědomění, jak snadno zaženeme sami sebe do emocí.

Užasle pozorovala, s jakou lehkostí změnila vlastní emocionální stav a s ním i negativní postoj k člověku.

Vše se odehrálo pouze v její mysli….

Svět kolem se nezměnil ani trochu. Nikdo si ničeho nevšiml.

Tenhle příběh mi vyprávěla kamarádka, když jsme společně objevovaly, jakou moc mohou mít nad námi slova, pokud jim to dovolíme.

Přestože mluvíme stejným jazykem a používáme stejná slova, jejich význam může být pro každého trochu jiný. Máme různé životní zkušenosti a každý posuzujeme a hodnotíme dění kolem nás po svém. Pak se snadno můžeme dostat do pasti vlastní interpretace a emocí, které si takto vytváříme.

Jsme tam jako ve vězení.

Od těch mříží máme ale klíč. Zamkli jsme se tam sami. Stačí ho najít, odemknout a vyjít ven. Tím klíčem je naše schopnost pozorovat a oddělit dění kolem, od vlastních představ a myšlenek.

Každý z nás je umělec a tvoří si v hlavě vlastní obrazy o sobě, světě a lidech kolem. O těch obrazech potom mluví.

„Holka vod cirkusu“ je pouhou metaforou, která má pro onu ženu určitý konkrétní význam. Chci-li porozumět, potřebuji se jí prostě zeptat. Pokud to neudělám a na něčích slovech si vybuduji vlastní představu, ocitám se ve světě iluzí, bolestných či radostných.

Je to jen a jen moje volba. Stačí si ji dovolit.

Jak zvítězit nad vlastními interpretacemi, jak se spřátelit s emocemi a porozumět jejich poselství, jak žít vědomě, to vše se můžete naučit v sérii workshopů o nenásilné komunikaci Tance zvaný empatie.

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář