Hovoří k Vám váš vnitřní kritik? A co říká?

 

„Hovoří k vám automat“ jsou slova vypůjčená z jedné už dosti fousaté písničky.
Automat, který k nám občas hovoří z telefonního sluchátka, se tomu, ke kterému se ubírají moje myšlenky, podobá jen vzdáleně.
Ten druhý je totiž součástí každého z nás.

Roste s námi téměř doslova od našeho narození. Dětská duše je příliš křehká, asi proto potřebuje ochranu proti nástrahám světa. Touhle ochranou je právě náš automat. 

Patrně proto, že s námi žije tak dlouho, často ani nevíme, že ho máme a že za nás odvádí spoustu práce. Někdy nám obrovsky pomáhá, jindy nám zase velmi účinně škodí.

Moje dlouhé trápení

Dlouho mě trápilo, proč se mi do života vrací tolik situací, které mi žádné uspokojení ani radost nepřinášejí. Spíše naopak, jsou zdrojem řady nepříjemných pocitů. Třeba tyto:

  • Proč některým činnostem věnuji více energie a času, než je opravdu nutné?
  • Proč musí být všechno uděláno perfektně, když by mohlo stačit, aby to bylo prostě dobře?

Tak jsme se pomalu začala seznamovat se svým vnitřním hlasem, kterému se obvykle říká vnitřní kritik. Je součástí automatu některých z nás a neujde mu ani ta sebemenší chybička nebo nedokonalost.

Má obdivuhodnou vytrvalost.

Bez ustání upozorňuje na to, co by se dalo ještě vylepšit a zdokonalit. Způsobuje, že člověk leckdy potlačí svůj selský rozum a sám sebe donutí k preciznosti, která v řadě případů není vůbec nutná.

Zkušenost z nadnárodní firmy

V jedné nadnárodní firmě jsem zažila období kontinuálního nárůstu počtu nejrůznějších zpráv, které bylo třeba tvořit a rozesílat do světa.  Kdesi uvnitř mě sílilo temné tušení, že je nikdo nečte, protože by pak ti velicí manažeři nedělali nic jiného.

Přesto mě můj vnitřní kritik dlouho tlačil do toho, abych každé zprávě věnovala nesmyslné množství času, aby čísla souhlasila a všechno bylo perfektní. 

Když jsem pochopila, že tento kritický hlas nejsem já, ale jen kus mého automatu, začala jsem pomalu poslouchat spíše svůj selský rozum. Ušetřila jsem tak spoustu času a energie tím, že jsem tvorbě zpráv přestala přikládat důležitost, která jí nepatřila.

Nestalo se jinak vůbec nic. Svět zůstal na svém místě, firma se nezhroutila.

Jiné otázky, jiný pohled na svět

Postupně jsem se naučila ptát se sama sebe i v jiných situacích, co chci já a je-li opravdu nutné postupovat podle toho, co chce vnitřní kritik.

Co kdyby měl někdy pravdu?

To byl můj první krok k poznání mého vnitřního automatu.

Asi ani nemusím příliš zdůrazňovat, kolik radosti a vnitřní svobody si člověk užije, nechá-li za sebe rozhodovat svého vnitřního kritika. Pochopit všechny jeho zákeřnosti a úskočnost jeho jednání není vůbec snadné. Zabere to i dost času. Ale odměna v podobě radosti ze života je opravdu silnou motivací.

Dnes už chápu, že záleží opravdu jen na mě, jak budu žít svůj život.

Mohla bych dál nechat rozhodování na mém automatu a kráčet ke stále hlubší nespokojenosti. Osobně dávám přednost zvídavému zkoumání sama sebe, které mi umožňuje žít s pocitem vnitřní svobody.

Kdo myslíte, že přišel, když jsem dopsala tyhle řádky?

No samozřejmě, že můj starý přítel vnitřní kritik. A pravil:

“No, nic moc. To sis mohla vybrat zajímavější příběh. Máš jich víc než dost. Takhle si o tobě akorát pomyslí, že nejsi nijak zvlášť chytrá, když se zdržuješ psaním nějakých hloupých zpráv…….“ 

Tak tohle je přesně on a jedna z jeho oblíbených her – totální zpochybňování a cupování sebevědomí na kousíčky.

„Vítej G.B (říkám mu tak podle pana G.B. Showa), už jsem myslela, že mě necháš kliďánko zpychnout.“ 🙂

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář