Jak a co slyšíme, když nasloucháme druhým? Umíme to vlastně vůbec?

Dostala jsem modré tričko, které jsem původně ani nechtěla. Ale jak to?

Zúčastnila jsem se akce, na které si jedna firma ověřovala chystané marketingové změny, na nás dobrovolnících. Jednou z nich byly návrhy na trička s logem firmy a různými nápisy. Trička byla všechna černá, bavlněná a s těmi nápisy a logem vypadala hezky.

Já jsem podotkla, že přestávám nosit černou barvu, a že by se mi líbila i tmavě modrá.

Po dotazu jednoho z šéfů firmy, zda ho chci (to modré) jsem odmítla s tím, že na turistiku se nehodí, protože tam používám funkční prádlo, a jinam ho neunosím. Měla jsem jasno.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem po nějaké době modré tričko obdržela s tím, že jsem si o něj řekla???

Tato situace mě přivedla k zamyšlení, jak si vzájemně nasloucháme a jak slyšíme, co ten druhý říká?

Schválně, nabízím vám vyzkoušet si malý test.

Potřebujete k tomu partnera a asi půl hodiny času. Zahrajeme si na Vysílač a Přijímač.

PŘIJÍMAČ bude 10 minut sedět a JEN POSLOUCHAT toho druhého, aniž by sám vstupoval do řeči, tzn. bude mlčet.

VYSÍLAČ bude 10 minut MLUVIT, o čem chce nebo taky mluvit nemusí a může mlčet, bez toho, aniž by byl přerušován Přijímačem. Má ten čas pro sebe a je jen na něm, jak ho využije.

Po 10 minutách si oba partneři vymění role.

Po skončení testu si oba mohou sdílet své postřehy v roli Přijímače i Vysílače.

Copak jste se o sobě dozvěděli?

Jako VYSÍLAČ jsem zjistila, že mluvit 10 minut bez přerušení je pro mě dlouhé, že mi chybí doplňující otázky, cítila jsem v sobě neklid, když jsem mlčela a nic neříkala, hlavou mi běželo: „To je nějaké divné, měla bych něco říkat, ale co, sakra!?“

Když jsem tento test dělala podruhé, bylo to jiné. Využila jsem těch 10 minut pro sebe a srovnala jsem si nahlas myšlenky u věci, kterou jsem zrovna řešila a nevěděla si s ní rady. Bylo hodně příjemné, že jsem ten prostor měla jen pro sebe a nikdo mě nepřerušoval a nekladl otázky.

Nakonec mě napadlo i řešení. JO. To bylo ono, měla jsem radost.

Uvědomila jsem si, že mám nástroj, jak se dobrat k výsledku.

Stačí, když si srovnám nahlas myšlenky, někdo mě bude poslouchat a bude mlčet, věnuje mi tím svou energii.

Jako PŘIJÍMAČ jsem těžko udržovala pozornost u Vysílače. Při jeho poslechu se mi vynořovaly myšlenky „To znám, … hmmm, o něčem podobném mluvila kolegyně,…to já,….jak by to šlo vyřešit?….“

A mysl těkala sem a tam.

Tím mi pár souvislostí uniklo a na konci jsem si uvědomila, že nedokážu říct, co všechno Vysílač říkal. To bylo překvapivé poznání, protože jsem si myslela, jak pozorně poslouchám.

Na základě této zkušenosti se učím věnovat plnou pozornost tomu, kdo mluví. A když zachytím, že do toho brebentí moje upovídaná mysl, jen si to uvědomím a zase se pozorností vrátím zpět.

Čím více tohle trénuji, tím méně mi do toho moje upovídaná mysl mluví. Jsem pak více v kontaktu s tím, kdo hovoří a komu já naslouchám.

Tohle je pro mě cesta, jak pečovat o naše vzájemné vztahy.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář