Láska bez výhrad a vědomí vlastní hodnoty

Přibližně před rokem jsem začal se svými dvěma dcerkami Samanthou (6 let) a Rosie (3,5 let) hrát hru, která probíhá následovně:
Ptám se každé z nich: “Jak moc Tě má tatínek rád?”
Ony reagují slovy „tákhle moc“ a přitom ukazují jednou nebo oběma rukama do vzduchu, jak nejvíc dokážou. Na to já pak odvětím: “Máš pravdu, a je to možné, že Tě mám tak rád?”
Odpovídají: „Protože já jsem já!“

Je to zábavná, roztomilá a zároveň mocná hra, již s nimi velmi rád praktikuji a doufám, že to tak bude pokračovat ještě po spousty let. Nedělám to jen pro ně, dělám to i pro sebe.

Láska bez výhrad?

Chtěl bych, aby holky věděly, že moje láska a uznání vůči nim nejsou založeny na tom, co dělají, jak vypadají, jak dobře mě poslouchají nebo na základě jinak stanovených podmínek a očekávání.

Dělám to ze dvou hlavních důvodů.

  • Za prvé se jako otec občas dostávám do situací, kdy holky dělají nebo říkají věci, které mě znepokojují, přináší mi zklamání nebo mě hněvají, a je celkem obtížnější zůstat jim plně otevřen a nakloněn. Naše hra mi slouží jako připomenutí toho, že má láska je bezpodmínečná (tzn. miluji, i když se mi nelíbí nebo plně neschvaluji, co dělají).
  • Za druhé tím, že tuto hru hrajeme, mám pocit, že se léčím z něčeho, co je hluboce zakořeněno ve mně samotném. Něčeho, co jsem v sobě nosil po většinu svého života – přesvědčení, že moje hodnota lidského bytí a láska, kterou si zasloužím, je založena na určitých podmíněných, materiálních vnějších faktorech (úspěších, vzhledu, souhlasu ostatních, statusu, penězích, zdánlivém úspěchu atd.).

Jak to máte vy? Kolik ze svých vlastních hodnot vkládáte do rukou druhých lidí, do materiálního úspěchu či jiných vnějších faktorů a vlivů? Jestli jste aspoň trochu podobní mně nebo lidem, které znám a se kterými jsem kdy pracoval, pravděpodobně docela hodně (nebo alespoň více, než by asi bylo zdravé popřípadě ideální).

Od dětství sami sebe svazujeme

láska

Mnozí věří v to, že aby byli okolím přijímáni, ceněni a aby je ostatní měli rádi, musí dělat jen určité věci, dosahovat požadovaných výsledků, dívat se na problémy konkrétním způsobem apod. Přijetí a láska za takovou cenu jim však vnáší do života velké množství stresu, tlaku a utrpení.

Už od útlého věku děláme, co můžeme (různými způsoby podmíněnými naší osobností, původem a orientací), aby od ostatních lidí k nám proudilo uznání a láska.

  • Jako malí začínáme u rodičů, sourozenců a ostatních rodinných příslušníků.
  • Když trochu zestárneme, rozšiřujeme svůj okruh působení o učitele, trenéry a hlavně přátele a kamarády.
  • Jako dospělí zahrneme dále naše kolegy, klienty a ty, které v životě pro náš úspěch považujeme za “důležité”.

Ve své podstatě není nic vyloženě „špatného“, na tom toužit po respektu, obdivu a uznání lidí kolem nás nebo po dosažení našich nejvyšších cílů. Velmi často se však, ať už vědomě či nevědomě, pod tlakem lidí, okolností nebo očekávaných výsledků, vzdáváme moci nad sebou samými.

Co kdybychom to trochu omezili?

Naše skutečná hodnota nemá nic společného s žádným z těchto vnějších faktorů. Na základní úrovni významu máme největší hodnotu jako lidské bytosti právě proto, že jimi jsme – ne tedy proto, co děláme, jak vypadáme, co si o nás myslí ostatní nebo co vytváříme a čeho se snažíme dosáhnout.

Jak by pak náš život vypadal, kdybychom si tento úhel pohledu zvnitřnili a začali podle něj žít?

Jakým způsobem můžete začít mít rádi sami sebe, přijímat se a oceňovat (uvědomit si svou vnitřní hodnotu) pouze na základě toho, že jste sami sebou – že vy jste vy?

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář