Léčebné terapie, aneb jak se můžete vyléčit sami

Na myšlenky se můžeme podívat jako na impulzy, jež dokáží udržet tělo ve zdraví a nebo mu způsobit nemoci.
Vědecky to však dokázat nelze, protože současná věda je na myšlenky krátká. Neumí je změřit ani zvážit či nějakým způsobem uvidět. Pouze víme, že nám jdou hlavou.
Ovšem že by nějaký druh myšlenek mohl ohrozit naše zdraví, to je pro mnohé science fiction.

Příčinu nemocí hledáme vně sebe. Slovo “zodpovědnost” nám moc neříká. Nevíme, že jsme za své tělo plně zodpovědní. Že to, co se na něm a s ním děje, je naše dílo: výsledek každodenního přemýšlení.

Mnohdy až vlivem nemocí si docházíme k hlubším poznatkům o sobě, vidíme v čem jsme se mýlili. Není však výjimkou, že člověk raději předčasně zemře, než aby vykročil blíž k Pravdě.

Stůněme proto, že jsme zapoměli, kdo jsme. Možná je na čase si připomenout více, nežli co nám zprostředkovává věda: že jsme obdařeni duchovní podstatou- a z ní pro nás mnohé vyplívá. Když se takto hlouběji na své životy podíváme, vyjdeme vstříc svému zdraví. A lékaři s námi nebudou mít tolik práce…

PROČ JSME NEMOCNÍ?

Vždy, když je třeba se léčit, znamená to, že máme zároveň potřebu někomu odpustit.

Když nejsme schopni odpustit, přijde nemoc.

Příčinou nemoci je také nedůvěra nebo trauma. Ve vyspělém světě je to však také velmi často snaha všechno kolem sebe ovládat, což zpětně negativně ovlivňuje naši emoční hladinu.

Člověk pak není šťastný, protože když se snaží mít stůj co stůj všechno kolem pod kontrolou a všechno a všechny ovládat, snaží se manipulovat i partnerem, a to svědčí o jediném – o tom, že v sobě má hodně strachu. A to pak může způsobit nemoc.

Nejméně deset tisíc let lze doložit existenci lidské civilizace.

Nemoc provázela lidstvo odjakživa, protože zdraví je především stavem fyzické a psychické jednoty o níž byla a je nouze.

Nikdo z nás nebyl a také nebude po celý život zdráv, protože pak by jeho pobyt na světě neměl žádný smysl. Jsme-li nemocní, jsme korigováni a harmonizováni.

Příznak nemoci promítnutý v naší fyzické schránce je volání našeho nitra, na něž jsme případně už delší dobu dosud nebrali velké ohledy, o pomoc, o rychlou, konkrétní a efektivní korekci a výzvu k další cestě vpřed.

Kombinací léčebných přístupů alopatického (pomocí medikamentů) a analytického (luštění příčiny zjevení příznaků) se sice zabývá psychosomatická medicína, ale nikoli vždy v takové míře, aby změnila masový postoj pacientů k příčinám zjevení nemocí a ke způsobu jejich léčení, jenž je také v České republice prefabrikován od našeho raného dětství díky zkušenostem z terapie aplikované nejčastěji obvodním lékařem.

Každý z nás si ještě vzpomene na časy, když se jako dítě cítil nemocen a matka jej odvedla k lékaři.

Ten automaticky předepisoval acylpyrin při prostém nachlazení a zvýšené teplotě nebo antibiotika při silné angíně a vysoké horečce.

Když se zjevila rýma, předepsal lékař například sanorin, nepříjemně svědící kopřivku zaháněl vitakalciem. Vždycky se nás zeptal, co nám chybí, což v češtině znamená totéž, jako proč jsme onemocněli.

Nikdy se nás nezeptal, co nám přebývá, čeho máme příliš.

Na to se naopak ptají buddhističtí lékaři, kteří se nemocného pokoušejí zbavit škodlivého nadbytku (jídla, pití, majetku, psychického napětí, nadměrného tlaku ega).

Praxe dětských lékařů se nám jevila jako jedině správná a dokonale funkční, protože povětšinou po určité době zabírala. Jenže v dospělosti, a to i v případě velice těžkých chorob, pacient ze stejného zorného úhlu předpokládá, že lékař se stejnou rutinou předepíše léky, které také spolehlivě zaberou, a příznaky nemoci poslušně zmizí.

Mělo by postačit, když je pacient podle předpisu spolkne, vypije sklenici vody a pak už jen očekává efekt uzdravení. Často je však nesmírně překvapen, když k tomuto efektu nedojde nebo naopak nastává zjevení dalších a ještě bolestivějších příznaků.

Optimismus osvojení v dětství bere rychle za své.

Jako dospělí, zralí či stárnoucí lidé se totiž už význačeji či destruktivněji proviňujeme na své psychice, která nás pak důsledněji a bolestivěji nabádá ke korekci. Jestliže korekci neprovádíme a ani netušíme, že bychom měli řešit problémy s korekcí spojené, pak se nemoc projevuje úporněji, zákeřněji, bolestněji a nesmlouvavěji.

PŘEDČASNÁ SMRT NENÍ NÁHODA

Předčasná smrt následuje až po naprostém odcizení a nesouladu jednotlivých pater psychiky a fyzična (celé bytosti), když pacient dospěje do situace, v níž se mu zdá, že už je pouhým tělem, a nebo se na svoje tělo dívá jako na zrádce a nepřítele.

Předčasná smrt je důslednou rezignací celé naší bytosti na nesmyslnou válku, kterou (aniž jsme to povětšinou zpozorovali, i když jsme případně velice trpěli) vedla sama se sebou.

Naše bytost umírá předčasně (zbytečně), protože nechce a už ani nemůže pokračovat v tomto vyčerpávajícím bratrovražedném zápasu.

Doufám, že je to nápomocné…

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář