Někdy může mít člověk pocit, že marní svým životem a cítí se nešťastný.

Takovéto stavy můžou vést až k depresi, kdy se člověk zaměřuje, co všechno je špatně a na nic.
A tím se pořád trápí a trápí.
Přijde mu, že život nemá smysl, a že pořád jen trpí a trpí.

Cesta ven z toho existuje.

Stačí se zaměřit na ten malý plamínek, který má člověk v sobě, a kdy ví, že to tak není, že v daném okamžiku svůj život nemarnil a v tu chvíli byl doopravdy šťastný.
Bohužel v původním stavu se člověk zaměřuje na utrpení a pak může mít pocit, že radost a štěstí je v tom, když vidí, že někdo také trpí, a tak může někomu i ubližovat.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulace ke čtení příspěvku... 

Registrujte se ZDARMA a stáhněte si další
4 Audioknihy a 38 skvělých eBooků... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Princip kolektivní viny.

Já trpím, tak trpte také a tím se rozdmýchává nenávist ve společnosti…

Čím víc si budeme navzájem ubližovat, tím více budeme marnit a mrhat svými životy.
Řekněte mi prosím jediný rozumný důvod: Proč bychom měli kráčet po takové cestě?
To je samozřejmě nesmysl!
Takže v první fázi si uvědomit, že daná cesta nedává smysl.
Super a co dál?

Přestat chtít ubližovat druhým lidem.

Super, ale aby to člověk přestal vykonávat, pak se začíná bohužel u sebe.
Tzn. přestat si ubližovat a pak v dalším kroku přestanu ubližovat druhým lidem.
Co mi brání v tom, abych si přestal ubližovat? To, že nejsem „dost“ dobrý.
Co by se muselo stát, aby člověk „dost“ dobrý byl?

• Vyhrát v hazardu?
• Získat nejlepšího partnera na světě, kterého mi budou všichni závidět?
• Mít pravidelný měsíční pasivní příjem?
• Cestovat po světě a nic nedělat?
• Mít obří dům a auto?

Iluze přátelé!
Je to podvod, který člověka vede k tomu, že odpovědnost za štěstí v životě přisuzuje vnějším vlivům a okolnímu světu.
Ok. Čili co?
Čili je potřeba přijmout odpovědnost za štěstí ve svém životě a přestat očekávat, že štěstí zajistí ti druzí a vnější svět.

Přestat se snažit vnějšímu světu zavděčit.

Ve skutečnosti platí toto:

Čím více se „vzdáváme“ odpovědnosti, tím více svými životy navzájem mrháme.

Důsledek takové volby ve společnosti je, že nikdo nemá odpovědnost vůbec za nic, protože nemáme ani sami za sebe (natož za druhé).
A stačí se opravdu porozhlídnout kolem sebe a dát si ruku na srdce:

Kolikrát se nám stalo v životě to, že jsme něco řešili pětkrát? A že si nás ostatní přehazovali jako horký brambor? Jako by odpovědnost měli všichni a zároveň nikdo zároveň. Paráda!

A teď je to o tom, že někdy můžeme odpovědnost za pomoc bližnímu svému odkopávat od sebe co nejdále. A hledat milión výmluv a pohádek o tom, proč to tak je.
A tím samozřejmě navzájem mrháme svými životy, protože taková cesta nebaví vůbec nikoho. Ani vypravěče pohádek a ani jeho strávníka.

Je tu přirozeně strach z takové změny a opět milión důvodů proč to nejde.

Úplně ten největší strach pramení z toho, že toho někdo bude zneužívat, a že nás to strašně zasáhne a ranní.

• A, že určitě existují i lidé, kteří to dělají, proto je údajně obrana v tom, to nedělat celoplošně ve všech případech ze sta.
• Ve skutečnosti je potřeba si uvědomit, že střela, která nás má zasáhnout do srdce a ranit neexistuje (je imaginární). Přestat věřit tomu, že nám může ublížit. A, že ten, kdo střílí, potřebuje naši pomoc, nikoliv to, že zvedneme zbraň a začneme střílet po něm také!
• Čili oni očekávají, že je také začnu zraňovat, ubližovat a budeme soutěžit, kdo koho ranní víc.

A co udělám? Přesný opak.
Aha, takže oni střílí, protože si myslí, že nejsou dost „dobří“, a že je nikdo nemá doopravdy rád.

Jak je to odnaučím?

Tak, že si začnou vážit sami sebe. Je to samozřejmě hra s časem.
V první fázi si myslí, že přišel do jejich života mesiáš, který spasí jejich život. Já jim tu odpovědnost házím zpátky…
Je to o vytrvalosti. Pak mají nedůvěru k tomu, proč s nimi jsem a proč jim pomáhám.
Proč by s nimi někdo trávil čas „jen tak“ když nejsou dost dobří?
A pak si to uvědomí, že dost dobří jsou a vždycky byli!

Cesta z marnivého života existuje.

Je to o vytrvalosti a o odvaze, jak vidíte některé věci chtějí svůj čas a občas samozřejmě počítat s tím, že někdo střílet na nás bude a pak je jen na nás co s tím uděláme, zda se přidáme, nebo v daném momentu zvolíme jinou strategii a budeme usilovat o to, aby se střílet přestalo.
Celou dobu tak klíč ke šťastnému životu držíme ve svých rukou.
Víc, než je na první pohled znát.