Máte strach z imigrantů?

Nepíši tady o strachu z imigrantů jen tak.

Píšu tady o něm proto, že mi velmi připomíná ten děs a existenciální úzkost, kterou jsem zažila před dvěma lety. A kterou se mi podařilo zvládnout, aniž by přitom padaly hlavy. A že k tomu bylo blízko…

Jako by ty vnější výbuchy odrážely ty vnitřní.

Jako by ten vnější křik vyděšených lidí, kteří trpí kvůli extrémistům, odrážel ten vnitřní.

Dokonale to tenkrát vyjádřilo jedno sherlockovské video o strachu, utrpení a smrti. Dívala jsem se na něj tenkrát pořád dokola. Bylo to tak přesné…

Jak se mi to tenkrát ale povedlo překonat?

Strach je jen reakce. Reagovat ze strachu je ale hloupé. A potenciálně nebezpečné.

Strach je naprosto přirozená reakce na vnější ohrožení. Nereagovat strachem, když stojíte tváří v tvář smrti, nebo tváří v tvář ohrožení Vašeho způsobu života, by nebylo normální. Když mi tenkrát můj učitel řekl, že můj strach je nereálný (jen v mé hlavě), tou hlavou jsem kroutila.

Já svůj strach vnímala velmi reálně. Ovlivňoval můj způsob myšlení, cítění i konání. Ego, které poznalo, že se našel někdo, kdo nebude hrát jeho hru (a mně ji tolerovat), začalo útočit na všechny strany. Nebýt klidu a rozvahy mého učitele, už bych ho byla dávno přizabila :-))

Strach je totiž ta rozbuška. Strach je ten problém. Pokud strach cítí jen jeden (islám je do značné míry náboženstvím strachu), ještě se to dá. Pokud ho cítí obě strany, řítíme se do katastrofy izraelských rozměrů.

Proč izraelských? Já tam nějakou dobu byla. Všude vojáci se zbraněmi. Všude kontroly zavazadel. Neustálé vědomí, že můžete kdekoliv přijít o život. A už je na všechno příliš pozdě. Na obou stranách už je příliš mrtvých a příliš nedůvěry. Nechtěla jsem v tom prostředí žít. A stále nechci…

Strach nás nemusí ovlivňovat

Přiznávám. Nebylo to snadné. Stále existuje spousta “temných zákoutí” a “děsivých jeskyň“, do kterých se mi nechce vstupovat. Mám strach. Ale naučila jsem se jedno – že to rčení, že v jeskyních, kam se bojíme vstoupit, najdeme poklad, je pravdivé. Dnes už se méně bráním a méně bojím.

Co mi pomohlo? 

  1. Ten strach byl tak silný, že se s ním nedalo žít. Muselo se s ním něco dělat, ať jsem měla sebevětší strach se mu podívat do očí. A tak mi nezbývalo, než se do nich podívat.
  2. Čchi kungové postoje. Nemohla jsem ráno spát. Probouzela jsem se ve 4 nebo v 5 ráno a nechtělo se mi koukat do stropu. Začala jsem se víc věnovat postojům. Čchi kungové postoje mají moc dodat Vám energii. Sílu to všechno “ustát“. Pocítit pevnou půdu pod nohama. Člověk se mnohem míň bojí, když si důvěřuje, že to “ustojí“. Že to zvládne. Když v sobě cítí dost sil.
  3. Čchi kungové pohyby. Byla jsem v strašném napětí. Nemohla jsem přestat myslet na to či ono. Čchi kungové pohyby mě dokázaly zklidnit.
  4. Práce s myslí. I na tu došlo a právě ta mi pomohla nejvíc. Když se člověk postoji a pohyby trochu sebere, mysl se trochu zklidní. A pak se s ní může začít pracovat. Může se používat k tomu, aby nejrůznějšími meditacemi, vizualizacemi a jinými praxemi uklidňovala ještě hlouběji, posilovala energii ještě na hlubší úrovni, pronikala za obrany Ega a vůbec pronikala za masky Ega. Protože čím víc si člověk uvědomuje, kdo se to tu vlastně tak bojí (a Vy to fakt nejste), tím spíš nenechá strach – sebesilnější – ovládnout jeho chování.

Jestli vůbec netušíte, co je to čchi kung, spoustu odkazů na spoustu článků najdete na stránkách čchi kung Orel v hnízdě  – mé nejoblíbenější cvičení.  Jestli tušíte, tak se tam stejně podívejte. Čchi kungů je fůra, Orel v hnízdě je specifický v mnoha ohledech.

Strach je tématem dubnového magazínu Aves

Neříkám, že je to snadná cesta. Neříkám, že je to rychlá cesta. Pilulka a hotovo. Jen říkám, že to byla cesta, kterou jsem prošla, a z válek, které hrozily na mnoha frontách, jsem vyšla klidnější, silnější a sebejistější. Našla jsem pár pokladů 🙂

Ty nejsilnější zážitky strachu, děsu, vzrůstajících emocí a nedůvěry, kdy jsem toho už měla fakt plné zuby, a přece jsem v nich nakonec našla ten “poklad“, jsem vtělila do dubnového magazínu Aves. Jsou tam i zážitky 20 let staré, z dob, kdy ten poklad ke mně jaksi přicházel darem. To tak člověk někdy cítí, když už má pocit, že víc nemůže 🙂

Tenkrát by mě nikdy nenapadlo, že je možné ho nacházet i samostatně. Stačí chtít… 

Rozhodně stojí za to si uvědomovat, že každé těžké chvíle v sobě skrývají zárodky něčeho úžasného. Stačí je tam zahlédnout a pěstovat. Dubnové číslo magazínu jsem psala právě proto, aby lidé věděli, co mají hledat a kde. A že je to vůbec možné… 

Strach vs. svoboda. Tak je to prosté, milý Watsone

A pak, když se s tímto přístupem a s těmito zážitky seznámíte víc, možná pochopíte, že strach z imigrantů je sice oprávněný, ale není to dobrý rádce našeho jednání. Vím, že je to náročné pochopit a že i Vy teď možná kroutíte hlavou jako já tehdy. Ale vězte, že strach je nevěrohodný svědek, jak píšu v článku, který jsem celý věnovala různým podobám strachu : Strašidelné povídky. Jednáme-li podle strachu, klademe naši svobodu (ono “budu dělat to, co považuji za správné, ať si kdo chce říká, co chce“) na oltář strachu. Necháváme se ovládat našimi obrannými reakcemi, které vedou jen k dalšímu strachu a dalším touhám.

Ano, není snadné to setkání se silami, které v nás vzbuzují hrůzu, unést. Ostatně kdysi jsem psala článek Muhammad neunesl setkání s Bohem, o setkání Muhammada s mocnou silou, kterou zpočátku vůbec nechápal, a o svém strachu, který vložil do víry, kterou pak opět strachem šířil dál.

Uvědomme si tedy, že strach není dobrý rádce. A seznamme se s tím, jaké poklady nám může přinést to, když se nenecháme strachem ovládat. 

Jak říkám – život JE drama, ale nemusí to být tragédie…

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář