“Tak tohle ne. Tohle si líbit nenechám. Hned zítra mu/jí to nandám. To si prostě dovolovat nebude…“
To je vztek, že?
Všichni to známe. Ale co se zítra nestane.
Vztek vyprchá a dotyčná osoba si to dovolí znova. A my si to líbit opět necháme. Ale proč?

Jedním z faktorů je fakt, že jednou prolomená hranice se těžko obnovuje. Je to stejné jako s výcvikem psa. Musíte být pevní a nekompromisní. Pokud mu dovolíte „neuposlechnout“ jednou, udělá to znovu pokaždé, když bude chtít.

Proto je důležité nastavovat své hranice ve vztazích, ať už osobních či pracovních, od prvního okamžiku a jejich změnu řádně uvážit včetně následků. Což nám právě dělá nepředstavitelné potíže.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Pravděpodobně to znáte…

Něco se podaří, dostaví se pocit euforie, začnete na svět hledět skrz růžové brýle a v zápalu souznění dovolíte či přejdete něco, co je běžně pro vás naprosto nemyslitelné.

Omluvíte to tím, že je to jen pro jednou, ale ouha.

Dotyčný či dotyčná to udělá i podruhé (poprvé to přece bylo beztrestně) a potřetí….

Je jen otázkou času, kdy vám dojde trpělivost a bouchnete.

Vášnivým a spravedlivým hněvem, kdy protějšku vyčtete ne jen ten poslední přešlap, ale i všechny předešlé. Přece jste to tak dlouho trpěli. Dál už to nejde. Bohužel tato úvaha je jen ve vaší hlavě.

Strana druhá váš výbuch vnímá poněkud odlišně. Dalo by se to popsat slovy:

„Do háje, co mu/jí najednou vadí? Do teď to bylo v pořádku. Ať si to nejdřív srovná a pak za mnou přijde.“

Výsledek?

Frustrace a nepochopení. Oboustranné. V tom nejhorším případě váš protějšek dostojí svým slovům a odejde. Co teď? Chtěli jste vztah přece zlepšit….

V tomto případě je snazší prevence než samotná léčba. Ale, co když se už stalo? Lítáte v tom. Nechali jste své hranice zbořit a teď se vám nedaří vyhnat vojsko protějšku ze svého území. Přece jste je sem sami pustili.

Můžete se zkusit postavit mezi ně a ustrašeným hláskem volat: „No tak, běžte pryč. Já už vás tu nechci.“ S největší pravděpodobností vás nebudou brát vážně. Alespoň někteří. Těm, kteří vás respektují, toto poselství dojde.

Pak už zbývá jen si zpátky získané území hýčkat.

Zbytek jste však ztratili na vždy. Může vyzkoušet i výhružky, v tom případě sice získáte území, ale už nebude potřeba hranic. Ti, které násilím vyženete, se už nebudou chtít ani přiblížit, na to se vrátit.

Trochu pesimistický závěr, že?

Ne tak docela.

Za prvé tak poznáte, kdo je a není ochoten respektovat vaší osobu jako celek včetně prostoru, kam smí či nesmí.

Za druhé při bližším zkoumání můžete objevit, kde a jak vznikla díra, že se na vaše území dostali (či jste je tam sami pustili?).

Za třetí poznáte, kde své hranice chcete mít a jak moc jsou pro vás důležité. Sice vám nezbývá než se „spakovat a táhnout“ jinam, ale kdo říká, že to tam nebude lepší?

A teď možná to nejdůležitější:

Při té velké a upřímné snaze vymezit si vlastní prostor, nastavit pevné hranice a získat si respekt od vašeho okolí, se nezapomeňte (alespoň občas) podívat dolů, zda zrovna nešlapete po území někoho jiného. Někoho, kdo vás tam třeba vůbec nechce.