Pojďme si prosím pojmenovat to, co nejvíce zabíjí šťastný život. Nazval jsem to zabíječ životů.
Jak něco takového definuji?
Je to činnost, která nás ničí a činí nás nešťastnými. Ano je to abstraktní.
Prozřel jsem. Ničit nás může každá vteřina lidského bytí.

• Nejhorší je otálení s něčím.
• Udělám to až se mi bude chtít.
• Až na to přijde vhodná doba.

A ona pořád nepřichází?
A až je to „hodně“ zlé, pak člověk koná.
Když to udělá člověk hned, pak ušetří mnohonásobně energie, vytvoří se mu štěstí a udělá něco i pro své zdraví, v závěru ušetří i finanční prostředky, které jinak investuje do zabíjení svého života.

Jak překonat lenost, když se člověku nechce?

Naučil jsem se dělat si tabulku a tam si dát přesné termíny, kdy, co udělat.
Nestačí o tom vědět, že je něco potřeba, je zároveň důležité si říct, kdy to člověk udělá a následně postupovat podle priorit.
Jinak se člověk tak zahltí, že má pocit, že toho má tolik, a tak nedělá nic na všechno kašle a zabíjí se.
Proto opravdu na to pozor.
Zabíjet se lze i tak, že se člověk utápí ve své marnosti a utápí se v alkoholu. Případně zabíjí svůj čas a život naprostým nesmyslem, který ho má vytrhnout ze života.
Tomu se pak říká smyčka nešťastného života a pořád dokola.
Řešení existuje, jak jsem popsal výše. Tak se dá překonat lenost.
A dál?
Je vhodné o tom psát, říkat to svým přátelům, a jet to co nejvíce v uvědomělém stavu.
Pak se z toho stane zvyk a štěstí je rázem všudypřítomné a procítěné.
A pakliže to člověk nedělá, pak ho to ničí a používá finanční prostředky naopak na ničení svého života nikoliv na svůj rozvoj.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

A jak chce člověk doručovat štěstí druhým lidem, když ho nedoručí ani sám sobě?

Z počátku má člověk pocit, že je toho strašně moc. Ano, dělá mu radost, když dotahuje člověk danou činnost do konce.
Jeden moudrý přítel mi řekl:

Hlavně nepanikař. Čas je na to až do konce smrti. Nemusí člověk stihnout všechno za jeden den, i když by rád, když tak dlouho nežil.

Ale nakonec si uvědomí, že je to super, pokud bude dáno, pak v tom bude pokračovat další den a další den, dokud to půjde.
Ke šťastnému životu je také k zapotřebí svoboda lidského bytí. Neotročit a hlavně neočekávat. Nejet zavděčování a faleš.

Jak ale neočekávat od druhých vůbec nic?

To je přeci hloupost. “Vždyť musíme mít cíle a nastavené, co chtít od druhých.”
Když doopravdy milujeme druhé lidi, pak od nich nic neočekáváme.

• Milujeme, když jsou nám na blízku.
• Milujeme, když jsme s nimi v kontaktu.
• Milujeme jejich přítomnost.
• Milujeme každou vteřinu po jejich boku.

A vážíme si toho.
To zní jako radovat se z maličkostí…
Ale vždyť by to mělo hodit to a tohle. A měli bychom jít tam a tam.
Dělat to či ono a vidět se tehdy a tehdy.
Hm.
Vím přesně kam vede druhá strategie:

Ke zklamání. Protože nikdy není možné plnit očekávání druhých lidí na 100 %. Navíc to nedělá nikomu radost. Ani ten, kdo se přetváří a ani tomu, kdo to vyžaduje. Tak proč se na to nevykašlat a neočekávat vůbec nic?

Nemožné? To rozhodně není.
Je to naopak strašně osvobozující pocit, který člověka dovádí ke klidu.
Milovat nesobeckou láskou je obrovský dar.
Milovat druhé lidi natolik, že po nich člověk nežádá nějaké přetvařování, plnění nesmyslných očekávání, ale naopak jim dopřát božský klid a svobodu.
Tedy opět to, co člověk doručuje sobě, doručí svým nejbližším.
Jinak to ani fungovat nemůže.