Mistrovství ve fast-foodu

Dnes jsem měl možnost pozorovat mistrovství v přímém přenosu. Výkon, který se nebojím nazvat mistrovským, jsem nepozoroval v televizi při sportovním přenosu, ale na místě, kde bych to čekal nejméně: V prodejně rychlého občerstvení.

Přede mnou dlouhá cesta po D1, a večer po několika náročných dnech vyplněných prací to není úplně příjemná představa. Malé občerstvení před cestou tedy přijde vhod…

Normální fast-food

Mistrovství ve fast-foodu

Jaká je obvyklá představa o řadových pracovnících provozoven rychlého občerstvení?

Obvykle studenti–brigádníci v kombinaci s lidmi, kteří se nedokázali vyšvihnout na kvalifikovanější pozice, nepříliš motivovaní. Podávají výkon v úrovni nezbytné pro běh striktních procesů, leč sotva lze očekávat něco navíc.
Ano, i já jsem ve vleku těchto předsudků. A jako už mnohokrát jsem dostal příležitost poznat, že předsudky jsou jen iluzemi. Ale snad ještě nikdy mi tuto příležitost nikdo nenaservíroval tak příjemně.

Zapojil jsem se do fronty před výdejním pultem a pozoroval pracovníky rychlého občerstvení. Měl jsem dost času, objednávky vyřizovala trojice mladých lidí a před každou z pokladen stáli tři čtyři zákazníci. Obchodní centrum plné lidí při pátečním podvečeru – měli vskutku napilno. Většina z nich podle toho také vypadala, v jejich tvářích jsem četl únavu a chuť být nejradši někde úplně jinde.

Až jsem pohlédl na mladíka, který obsluhoval zákazníky v mojí frontě. Myslím, že na jmenovce měl napsáno Filip.

Mistrovství v každé profesi je jako koncert

Filip mi svou prací způsobil malý šok, ovšem v tom nejpříjemnějším slova smyslu!

  • Na své zákazníky se usmíval,
  • při vyřizování objednávek neudělal ani jeden zbytečný pohyb, a
  • při zadávání pokynů kolegům je dokonce poprosil.

Při tom všem shonu ještě stačil podat ubrousky a brčka holčičkám, které si je předtím zapomněly vzít, a to aniž by tím nutil čekat zákazníky ve své frontě.

Jedním slovem, byl to koncert!

Mistrovství přináší své ovoce

Džentlmen stojící přede mnou měl na tamější poměry složitá přání. Filip ani na vteřinu nezaváhal, naopak se ujistil, že všemu správně porozuměl, a ještě svému zákazníkovi poradil, jak nejlépe zkombinovat poptávané pokrmy v rámci různých menu, aby ušetřil.

Tato náročnější objednávka samozřejmě způsobila určité zdržení, a mezitím se vedlejší fronta pohnula. Mě ovšem ani nenapadlo, že bych mohl postoupit rychleji. Filipův výkon mě natolik fascinoval, že jsem si přál být obsloužen právě a jenom od něj.

Není se co divit, že ten den jsem dal největší spropitné ve fast-foodu za celý svůj život. Ale to největší uznání jsem vyjádřil jinak. Poradil jsem mu: „Jděte prodávat něco většího.“

Normální fast-food, jaké mistrovství?

Někteří se možná ušklíbnou: Co je těžké na tom dosáhnout „mistrovství“ při vydávání sendvičů?
A budou mít pravdu – Nic. Jde spíše o sadu jednoduchých procesů, které si zvládne osvojit (téměř) každý.

Rozdíl mezi „každým“ a Filipem je obtížně popsatelný slovy, ale přesto byl znát na první pohled. Jeho práce totiž měla jiskru. Bylo vidět, že mu dělá radost uspokojit zákazníka. Do své práce se položil a byl tam, prožíval ji.

Nevěřím, že Filip ve své současné práci zůstane příliš dlouho. Myslím, že má namířeno do úplně jiné ligy. A závidím jeho budoucímu zaměstnavateli. Gratuluji jeho obchodním partnerům.

Ten člověk už totiž ví, jak chutná ten pocit mistrovství. Ví, jaké to je, když dělá věci skvěle. A ať už bude dělat v životě cokoli, bude ten pocit chtít zažít znovu.

To je postoj Mistra.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář