Moje cesta k sobě jako ženě

Celý svůj život jsem se nechala velmi ovlivňovat silou mužské energie. Cítila jsem však, že jednou přijde zlom a opravdu přišel…
Odmalička jsem bojovala se svým otcem. Neuměli jsme najít společnou řeč. Považovala jsem ho za nemožného, neschopného komunikace, láskyplného vztahu ke mně, mé matce a dalším členům rodiny, neschopného vydělat dostatek peněz.
Neměl přátele, se svou rodinou se nestýkal, neměl žádný koníček, prostě jen tak přežíval válením se u televize a později začal pít. Už v dětství jsem veděla, že já rozhodně taková nebudu.

Měl se narodit Honzíček, narodila se však Alička.

Odmalička jsme měla krátké vlasy, sukýnek mě moc neužilo.

Za sousedy jsem měla 4 kluky a mladšího bráchu. Klučičí společnost mi vyhovovala. S kluky byla sranda, nežvanilo se o “pitomostech”, vše mělo hlavu a patu, dávalo mi to smysl.

Vzhlížela jsem k nim a ráda jsem byla středem pozornosti, což se mi jako chytré, hezké a okaté holce celkem dařilo. Když jsem se měla rozhodovat na jakou střední školu půjdu, měla jsem jasno. Stavárna. Škola, kde nebyla skoro jediná holka.

Ve výhradně mužské společnosti jsem setrvávala dál. Pozice manažera v high-tech firmě a obchodování výhradně s muži, dělalo mému egu dobře. Vždycky jsem byla cílevědomá, rychle mi to pálilo, škola byla hračka a většinou i zábava.

Co jsem chtěla, to se mi dařilo získat. Vše muselo být podle mě a nejlepší to bylo, když jsem si to udělala sama. Jedině tak to bylo správně.

Pak, ale přišel syndrom vyhoření.

Svým postojem “udělám si to sama a nejlépe” jsem si div nezadělala na žaludeční vředy.

Chtěla jsem změnu.

Během krátké doby jsem si uvědomila, že já sama rozhoduji o svém životě a nesu za vše, co se mi v něm děje 100% zodpovědnost. Že vše je akce a reakce. Že to, co vysílám, se mi také do života vrací.

Odešla jsem z práce.

Vydala jsem se na cestu osobního rozvoje. V té době jsem se párkrát na seminářích ocitla čistě v ženském kolektivu, ženském kruhu. Vyvolávalo to ve mě pocity nepohodlí, studu a strachu.

Na jedné akci jsme měly všechny ženy společně intuitivně tančit. No to byl horor. Nedokázala jsme se uvolnit. Pořád jsem se pozorovala a také sledovala ostatní. O tom, že bych si to užila, nemohla být vůbec řeč.

Na druhou stranu mi bylo po téhle akci tak nějak lehčeji a ženštěji. Cítila jsem více své tělo a měla jsem větší potřebu být holčičkou, princeznou, krásnou ženou s velkým Ž.

Začínala jsem si uvědomovat, jak moc mi tahle má ženská část chybí. Jak moc je potlačená a zatlačená do kouta v mém nitru. Jak moc v mém životě vládne mužská energie – výkonnost, cílevědomost, samostatnost, produktivita, akce, akce, akce!

Rozhodla jsem se začít na své vnitřní ženě pracovat.

Začala jsem navštěvovat ženské kruhy, skupiny, rituály, kde jsem postupně odlupovala slupky studu, strachu, napětí a začala objevovat svou vnitřní i vnější krásu, sílu, svou ženskost.

  • Přirozeně jsem zpomalila a zjemnila.
  • Zklidnila se a přestala neustále někam spěchat.
  • Začala jsem také vnímat změny ve vztahu.
  • Cítila jsem, jak se mění můj postoj k sexu.

Poprvé v mém životě jsem jej nevnímala jako povinnost, ale jako svobodné rozhodnutí, což se zákonitě projevilo na kvalitě milování. Do dneška se mi stává, že jsem se po milování rozpláču. Ne smutkem či bolestí. Radostí :-).

Cítím spojení s vlastní duší, se svou vlastní moudrostí a silou. Objevuji také kouzlo a sílu flirt dance a tance u tyče. Propadla jsem tomuto tanci, díky kterému načerpávám ztracené sebevědomí, ženskou smyslnost.

Jsem čím dál víc zamilovaná do svého těla a hodně mě baví hra před zrcadlem. Zjistila jsem, že čím více já probouzím ženu v sobě, své sebevědomí a lásku k sobě, tím silnější je také můj muž.

Tím více cítím, že se o něj mohu opřít, více mu důvěřuji. A co víc, po čem každý muž touží – umím se mu odevzdat a tím ho nádherně posílit a vyživit.

On o mě pak pečuje – doslova jako o Bohyni. A taky vydělává víc peněz 🙂

Oba jsme šťastní a spokojení. Zdá se to až neuvěřitelné, ale tak to je a takhle to v mém životě funguje. Ano, občas přiletí mráček. Moje sebevědomí není ještě tak silné, jak bych si přála. Sukýnku si vezmu zatím jen občas, ale pracuji na tom a moc mě to baví. Hlavně to, že můj život je čím dál více jednodušší, svobodnější a šťastnější.

I váš může být. Máte na to plné právo a také sílu a moc.

Tak hurá do toho, milé krásné a jedinečné Bohyně.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář