Znáte ten stav, kdy se člověku nedaří? Chmurka střídá chmurku a vidina zlepšení je v nedohlednu? Stalo se mi to.

Život se mi nějak zašmodrchal a najednou bum! Rázem jsem měla pocit, že jsem se ocitla na dně. Níž už to nešlo. Měla jsem sice pevnou půdu pod nohama, ale neviděla cestu, jak z toho ven. Jak jsem se v tom tak plácala, dostal se mi do rukou e-book Sedm pilířů spokojeného života.

Co to vlastně jsou ty pilíře?

Jsou to principy, které pomáhají porozumět především sama sobě a pak i ostatním. S tím se zlepšuje kvalita vztahů. A život je hlavně o vztazích.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Myslela jsem, že se znám dost dobře. Koneckonců už se sebou nějakou dobu žiju. Ale po přečtení těch stránek jsem pochopila, že zas tak dobře asi ne.

Mám já se vůbec o co opřít? Leda tak o starou rozviklanou židli. Stačí, aby někdo zadupal, a ona spadne vlastní vahou. To asi nebude to pravé. Budu potřebovat něco jiného, pevnějšího. Nějaké moje pilíře. Ať koukám, jak koukám, zatím je nevidím.

Při pohledu zpět to bylo víc než očividné. O sebedůvěře nemohlo být ani řeči. Sebepřijetí – co to je? Hodnota – kde ji mám? Emoce – jó, ty znám. Přichází většinou nečekaně. Občas vzteky prskám, a když mám radost, dokážu se smát, až se klepou lustry. Že to jsou signální kontrolky? A k čemu mi jsou? Sebeúcta – no, jistě, já si přece sama sebe vážím. Opravdu?

Jak jsem použila principy?

Uvědomila jsem si, že se k sobě nechovám zrovna nejlépe, když si dokážu dost jadrně vynadat, že jsem něco pokazila, udělala chybu, něco zapomněla, popletla. Představa, že by se o mně takhle vyjadřovali přátelé, sousedi, příbuzní či kolegové, se mi pranic nelíbila. Proč si mám tedy nadávat sama, když to nechci slyšet ani od jiných? A tak jsem přestala. Nešlo to hned, jen jako lousknutím prstů. Pozorovala jsem kde a kdy to dělám a postupně jsem se to odnaučovala.

“Něco jsem pokazila? No bóže, to se občas stane každému.Všichni jsme omylní. Příště si dám větší pozor.”

To byly myšlenky, které jsem měla v hlavě.

Začala jsem být k sobě laskavější. To neznamená, že jsem bez chyb. Ale když ji udělám, přijmu to vlídně a bez nadávání si.

Jednou jsem v práci něco popletla.

„Já jsem…… si to trošku zkomplikovala,“ vylezlo ze mě.

A moji kolegyni to velmi zaujalo a pobavilo. Natolik, že to občas připomíná.

S tím, jak jsem tolerantnější ke svým chybám, jsem tolerantnější i k chybám těch druhých.

Najednou mě tolik nevytáčí, když mám jít například něco reklamovat. Nadšená z toho, že mám zmetek, tedy nejsem, ale stalo se a jdu tam s mnohem větším klidem. A jako bych si to potřebovala ověřit v praxi, měla jsem hned několik reklamací za sebou. Že by náhoda? Náhody se ale nedějí. Všechno má svůj hlubší smysl. A zde to bylo nabíledni.

Se změnami ve mně, se dostavuje odezva z venku. Okolí na to reaguje vstřícně. Je to úplně něco jiného než dříve. Porozumění, které dávám sobě, umím dát i ostatním. S tím přichází radost a úleva.

Toto je ukázka, jak mně pomáhá jen jeden princip. Já jich mám ale víc. Napočítala jsem jich jedenáct. Když se o ně opírám, jsem tolerantnější, klidnější a trpělivější.

E-book mě naučil, jak přivést do mého života spokojenost a radost.