Proč mozek říkáte si? 

Tak se například podívejte na tento scénář:

Ráno se mi nechce vstávat.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulace ke čtení příspěvku... 

Registrujte se ZDARMA a stáhněte si další
4 Audioknihy a 38 skvělých eBooků... 

 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Pak nestíhám a často chodím pozdě.

V práci se na mě valí maily a požadavky kolegů a šéfů ze všech stran.

Velké věci tak pořád odkládám, až už hoří…

Večer se zhroutím u televize a vyplením lednici, protože mám konečně čas se najíst.

Jdu spát později, než chci a tak se mi ráno nechce vstávat.

Kruh se uzavírá.

Jak ten začarovaný kruh přetnout?

Odpověď se skrývá v naší hlavě, přesněji v tom, jak funguje náš mozek.

 

Mozek má vědomou mysl – naši divadelní scénu

Člověk se odlišuje od ostatních živočichů svou schopností rozumové inteligence, tedy schopností vědomě přemýšlet.

Neurovědci, kteří studují schopnosti našeho mozku, zjistili, že naše vědomá mysl má jen velmi omezenou kapacitu, zato ale obrovskou spotřebu energie.

Svým způsobem je tak rčení, které říká, že “myšlení bolí”, vlastně pravdivé.

I když nejde o skutečnou bolest, je myšlení náročná aktivita, která vyžaduje přísun energie a kyslíku.

Velmi výstižné je přirovnání naší vědomé mysli k jevišti malého divadla, které používá David Rock.

Když si na okamžik vybavíte nějaké malé divadlo, patrně si uvědomíte, že se po jeho jevišti obvykle pohybuje jen několik herců.

Malá divadla nemívají velký divadelní soubor.

Kdyby se po maličkém jevišti hemžilo příliš herců, byl by to patrně chaos, který by spíš zamlžil celý divadelní příběh, než že by ho pomohl rozjasnit.

• Pro naši vědomou mysl představují herci informace nebo myšlenky.
• Dokážeme jich naráz udržet jen několik.
• Mullerovo číslo říká, že jich je 5 až 9, které dokážeme během jediného okamžiku vzít na vědomí.

Aby si diváci odnesli z divadelního představení příjemný prožitek a ne třeštící hlavu, je vše zařízeno tak, že v jednom okamžiku mluví obvykle jen jeden herec.

Podobně se naše vědomá mysl dokáže v daném okamžiku plně soustředit pouze na jednu činnost.

Přesně to odpovídá tvrzení, kterým se mužská část populace někdy brání nadměrné aktivitě: “Já jsem jenom chlap, tak můžu dělat jenom jednu věc naráz.“

Ve skutečnosti je to velmi moudré tvrzení, které přesně odráží realitu života.

Jak je tedy možné, že toho ženy zvládnou víc najednou?

 

Zvládá mozek mutlitasking?

Odpověď na tuto otázku je prostá.

Mozek multitasking (práce na více úkolech současně) nezvládá…

A ženy jej nezvládnou rovněž.

Pokud se budeme držet podmínky plné koncentrace v daném okamžiku, tak všichni zvládáme pouze jednu činnost – náš mozek je takto prostě navržen…

Jak tedy vysvětlit, že některé představitelky něžného pohlaví dokáží naráz mluvit s kamarádkou, vařit večeři a ještě okřikovat děti?

Tak zvaný multitasking, je ve skutečnosti jen výsadou počítačů.

Náš mozek řeší tuto situaci jinak.

Má dvě možné strategie….

 

Přeskakování mezi činnostmi….

První z nich je jen zdánlivé dělání více věcí naráz. Například odpovídám na e-mail a současně telefonuji.

V tu chvíli je moje vědomá mysl vystavena nepříjemné situaci. Přeskakuje z jedné aktivity do druhé a zase zpět.

Použijeme-li příměr s divadelní scénou, můžeme si představit, že v divadle hrají dvě hry naráz.

Na jevišti se tak neustále mění soubory herců, střídají se dialogy, které patří do jedné a do druhé hry.

Jak se vám takové kombinované představení líbí?

• Že je to chaos?
• Že vás z toho bolí hlava?
• To souhlasím.
• A co teprve herci, jak jsou z toho vyčerpaní.
• Kulisáci neustále mění kulisy a osvětlovači střídají osvětlení scény.
• No hrůza.

Je to namáhavé a vyčerpávající.

Ředitel divadla si mne ruce, že sehrál dvě představení za večer, jenomže co mu to doopravdy přineslo?

Především vyčerpání všech zúčastněných, divadelního personálu i diváků.

Diváci si naštěstí v tom chaosu ani nevšimli, kolik chyb zmatení herci udělali.

Stejné je to i s naší vědomou myslí, když jí nutíme přeskakovat z jednoho do druhého.

V tomto případě platí na 100 %, že zdání klame. Jen zdánlivě zvládneme více práce.

Tento „multitasking“ nás připravuje o spoustu energie a obvykle přináší větší množství chyb, než kdybychom obě věci udělali soustředěně a po sobě.

Navíc se dá jednoduše dokázat, že přeskakování mezi více aktivitami zabere ve výsledku více času, než když se člověk doopravdy soustředí na jednu činnost a teprve po jejím dokončení začne další.

Můžete si to vyzkoušet. Stačí vám na to kus papíru, tužka a někdo, kdo vám stopne čas.

V prvním kroku pište střídavě písmena abecedy od A do Z a čísla od 1 do 27.

Ve druhém kroku napište nejprve za sebou všechna písmena abecedy, a pak teprve všechna čísla.

Na první pohled se může zdát, že druhý krok potrvá déle, protože plníte dva úkoly, kdežto v prvním případě je úkol zdánlivě jeden.

Porovnejte si časy a uvidíte. Pak už jen zvažte, kolik času člověk ztratí, když se snaží o „multitasking“ celý den.

A to nepočítám čas, který pak spotřebuje, aby napravil chyby, kterých si hned nevšimne. Vrátí se sice se zpožděním, udeří zato s o to větší silou.

 

Mozek jako automat…

Druhá možnost, proč někteří z nás dokáží dělat zdánlivě více věcí naráz, spočívá v tom, že jsme vybaveni schopností zaznamenávat opakující se činnosti v podobě programů.

Mozek pak v příhodném okamžiku spustí potřebný program, aniž by zatěžoval kapacitu své vědomé mysli.

Program běží automaticky, bez potřeby naší koncentrace. Určitě to znáte.

Děláme, aniž si to leckdy uvědomujeme, spoustu věcí.

Velmi snadno se pak stane, že když se třeba ráno před odchodem do práce zamyslím, co mě čeká a jak to všechno zvládnu, tak mě pak cestou přepadne myšlenka, jestli jsem zavřela okna, vypnula vařič nebo zamkla dveře. Nevím. Nejsem si jistá, protože jsem to udělala automaticky.

Už jste se někdy vrátili, abyste se přesvědčili, že jste zavřeli, vypnuli, zamkli, nebo udělali cokoliv jiného, co vám přišlo později na mysl?

Náš mozek je počítač.

Snaží se vše, co se opakuje, uložit do programů. Šetří tak spoustu energie, kterou spotřebovává vědomá mysl.

Umožňuje nám tím rychle reagovat na situace, které už známe.

A jsme u toho. Počítač spouští určitý program, je-li splněna určitá podmínka.

Podmínku si uvozuje pomocí „if“ (když).

Když přijdu domů z práce, zkontroluji dětem úkoly. Splnění podmínky představuje tlačítko, kterým se spustí určitý program.

 

Past automatických reakcí…

• Když mě v noci vzbudí hlad, jdu a vyplením lednici.
• Bříšku to udělá moc dobře a já jdu zase spokojeně spát.
• Ráno pak smutně sleduji ručičku na váze.
• Spadla jsem do pasti, zvané můj noční hlad. Důvěrně ji znám.
• Tolik se snažím zhubnout, nejíst večer, jíst zdravě, jenže mě to vždycky nakonec přemůže.

Proč? Protože je to automatické.

Už tolikrát nastalo moje noční „když“ a tolikrát jsem pak otevřela dveře lednice a nasytila bříško, že to mozek přijal za své.

Je to důvěrně známá a velmi dobře prochozená cesta.

Jak se vyhnout pasti automatické reakce?

Dá se zmačknout DELETE a vymazat program? Na klávesnici ano. V našem mozku to tak jednoduché není. Přesto tu šance je.

Co takhle využít stejnou strategii, jakou mozek použil při nahrávání nežádoucího programu?

V praxi to znamená, že již vybudovaný návyk (program) se vymazat nedá.

Je ale možné, protože náš mozek je bez ohledu na věk velmi učenlivý, vytvořit a dobře zafixovat nový program, vytvořit si nový návyk. Vychodit si novou cestu, kterou mozek přijme a uloží.

Názory na to, jak dlouho trvá vyšlapat novou cestu, se různí.

Nejnižší číslo, s jakým jsem se zatím setkala, je 21 dní. Znamená to pečlivě a každý den hlídat své kroky a pozorně kráčet jen po nové cestě.

Zřejmě ne vždy tvoříme návyk, který využijeme každý den. Odtud možná pramení druhý extrém, který hovoří o třech měsících.

 

Pouhá tři pravidla a mám pohodlnou novou cestu..

Člověk je tvor od přírody líný, tak půjde raději po pohodlném chodníčku než po bodláčím zarostlé pěšině.

Potřebujeme tedy svou důvěrně známou cestu (třeba tu k lednici) nahradit něčím stejně atraktivním nebo lépe mnohem přitažlivějším.

Může se tedy stát, že ještě mnohokrát spadneme do pasti, kterou dobře známe.

Dokonce do ní spadneme i tehdy, když už si myslíme, že se nám to nemůže stát, protože nová cestička je už krásně prochozená, pevná, rovná a provoněná kolem rostoucími květinami.

A najednou klopýtneme a jsme zase v naší známé pasti. Není na tom nic divného.

Opustit staré, důvěrně známé je pro náš poněkud lenivý mozek jen málo populární.

Potřebuje silný stimul, aby se ochotně pustil do neznáma.

Oním stimulem je vnitřní potřeba, kterou si naplňujeme, jdeme-li tou starou známou cestou.

Může to být např. potřeba dočerpat energetické zdroje po vysilujícím dni. S naplněním potřeby přicházejí obvykle velmi příjemné pocity.

Právě v těchto pocitech se skrývá mocná síla, která nám pomůže přenést se přes staré a dobře známé pasti.

Bude pro nás ovšem pracovat jen tehdy, pokud naše nová cesta bude přinášet alespoň stejně silné a příjemné pocity jako ta stará.

Už asi tušíte, že s naším mozkem je to podobné jako s malým dítětem.

Chceme-li ho naučit něco nového, vyžaduje to od nás nebeskou trpělivost a velkou pozornost.

Třetí kouzlo úspěchu říká, že malé dítě udělá nejprve jen pár úplně malých a nejistých krůčků. Často upadne a znovu vstane.

Tak se to opakuje stále dokola snad tisíckrát nebo i vícekrát. Kdo ví? Teprve potom, až získá jistotu, ujde i větší vzdálenost.

A až mnohem později začne dokonce běhat a skákat. Inu, opakování je matka moudrosti.

Přeloženo do jazyka dospělých to znamená, že jakákoliv velká věc je dosažitelná, když ji rozdělíme na dostatečně malé kousky.

Pokud hned nezískáme, to co chceme, je užitečné se zastavit a zamyslet, co je potřeba udělat jinak. Pak vstát a udělat další krok.

A tak pořád dokola, až ….. zůstane lednice zavřená.