MŮJ PŘÍTEL STRACH

Pomáhá mi k harmonii v životě.

V čem konkrétně? V mém věčném boji se strachem.

Strach mě ovládal téměř celý svůj život. Dlouho jsem neviděla, že je schovaný za mou netrpělivostí, nervozitou, trémou, stresem a stydlivostí.

Když jsem to pochopila, uvědomila jsem si, že jsem jím prolezlá od hlavy až k patě.

Sužoval mě neustále. Strach z cizího prostředí a z neznámých lidí.

Jít někam, kde nikoho neznám?

Vyloučeno. Bylo jistější zůstat v bezpečí domova. Nebo jít alespoň s někým známým.

Netušila jsem, že i jiní lidé mají strach. On o tom totiž nikdo nemluví.

Když nikdo, tak já také mlčela. Všichni vypadali tak klidně a sebejistě. Ovšem tak jsem vypadala také, jak jsem se posléze dozvěděla.

Nasadila jsem masku klidu a s tou chodila mezi lidi.

Nikdo netušil, že za tím zdánlivým klidem se skrývá rozklepané stvoření plné strachu.

Občas mě prozradilo vyschlé hrdlo a třesoucí se hlas nebo ruce.

Byla jsem ovšem mistr v maskování. Za ta léta jsem tuto dovednost dotáhla téměř k dokonalosti. Hrála jsem roli suverénky. Ale opak byl pravdou.

Tvářila jsem se srdnatě, většinou jsem strach zastrčila někam hodně, hodně hluboko nebo jsem ho ignorovala. A tak se mnou byl pořád.

To, že bych mohla žít bez této sužující emoce, jsem dlouho netušila.

Myslela jsem, že to mám navždy. Někdo žije v klidu a třeba já, ne. Netušila jsem, že to jde změnit.

Koukala jsem na lidi kolem a říkala si, jaká to musí být krása, moci beze strachu dělat cokoliv. Jen tak, bez bušícího srdce, rozklepaného žaludku či třesoucích se rukou.

Neuměla jsem si to vůbec představit. Záviděla jsem.

A pak jsem se dostala k technice, která mě naučila můj strach zvládat.

Pro mě dlouho neuvěřitelné se stalo skutkem.

Když jsem se s ním učila pracovat, jednou z prvních věcí bylo, přijmout ho. Přijmout to, že mám strach.

Netvářit se, jako když není, neignorovat ho, nepotlačovat.  

Naladila jsem se na něj. Je totiž můj. Je to kus mě, tak ho nemůžu jen tak někam zastrčit. Jako bych chtěla zastrčit někam kus sebe. Copak to jde?

Strachu jsem se zatím úplně nezbavila, ale rozhodně mě už neparalyzuje tak, jako dříve.

Občas se dokonce stane, že si po proběhlé schůzce uvědomím, že jsem se zapomněla bát.

Nevídáno! Jsou to zatím jen takové ostrůvky beze strachu, ale přibývá jich.

Pomalu, jak si tvořím nové návyky, se mi ulevuje víc a víc.

Lze se spřátelit se strachem?

Lze. A tak jsem se s ním skamarádila. Je jako kontrolka, která mi chce něco říct a když pochopím co, uleví se mi. Je to lepší, než s ním věčně bojovat nebo ho přehlížet.

Výrazně se mi změnil život.

Baví mě někam se posouvat a učím se překračovat svoji komfortní zónu. A když mě netíží strach, připadám si lehčí a jde to tak nějak samo. Život je najednou úplně jiný.

To, co jsem se naučila, se můžete naučit taky.

Stačí se přihlásit na kurz Jak mít pro strach uděláno.

Tak neváhejte a nebojte se přijít. Stojí to za to.

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář