Rakovina jako důsledek pýchy?
Bioenergetici se shodují v tom, že podnětem ke zjevení příznaků onemocnění rakovinou je často pýcha.
Pýcha obecně pochází z projevů vnější, zejména však podvědomé agrese.
Pyšný člověk podvědomě, ale i vědomě nadřazuje sám sebe nad ostatní.
Má pocit, že svoje bližní převyšuje například většími schopnostmi, svou duchovností, moudrostí, tvořivostí, talentem, majetkem, společenským postavením, případně též osudem, fyzickým zjevem a krásou.

V hlubinné příčině pýchy však nebývá vždy jen výhradní pocit objektivní a snad oprávněné nadřazenosti, ale někdy naopak pocit nedostatečnosti, pocit ohrožení a dokonce silná obava ze zvratu dosud příznivé individuální situace, která byla a snad dosud je nadprůměrně příznivá nebo se takovou alespoň zdá…

Dr. Teng analyzoval případy dvou set světoznámých osobností

Většinou šlo o sportovce, herce, umělce, podnikatele a politiky, kteří v uplynulých čtyřiceti letech zemřeli na rakovinu, a vyvodil z tohoto zkoumání předpoklad, že si v drtivé většině svou nemoc způsobili přílišnou pýchou, jež pramenila zejména z jejich tvůrčích, společenských či organizátorských aktivit a z následné popularity.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Mezi takto zemřelými uvádí např. herce Johna Wayna, herečku Andrey Hepburnovu, prezidenta USA Lyndona Johnsona, herce Yull Brynnera, Jacqueline Kennedyovou, rejdaře Aristotela Onassise, operní zpěvačku Marii Callasovou, francouzského prezidenta Francoise Mitteranda, herce Steve McQueena, Gérarda Philippa a další.

Dr. Teng analyzoval biopole těchto zemřelých, přičemž zjistil, že většinou byla více či méně deformována prudkým citovým zaujetím. Deformace přisoudil jednak oné nesmírné „hmotařské“ emoční zaujatosti profesním posláním, jednak nezdolné pýše, která se z pocitu úspěchu a z představy o životním poslání případně bezděky zrodila.

NEMOC JAKO CESTA K PROZŘENÍ…

Nikdo nemá právo si myslet, že je snad povolán, aby spasil svět, aby se stal vůdčím světlonošem ve vykonávané profesi, politickým spasitelem, nenahraditelným průkopníkem v kterékoli podnikatelské či tvůrčí oblasti.

Deformace biopole a jemných karmických struktur nastolí před takto příliš citově zaujatého člověka nejprve jen příznak vyléčitelné nebo snadno zdolatelné nemoci, aby byl poněkud zablokován ve svém nerozumném počínání, v nesmyslném přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti, v oné mylné předpojatosti o své předurčenosti a v neotřesitelné víře v sebe sama.

Mezi takové příznaky lze zařadit nejen lehká či těžší onemocnění, ale rovněž zranění při úrazech a nehody, jež mají znemožnit právě onu činnost, která deformaci biopole umožňuje.

Například slavný francouzský herec Gérard Philippe trpěl zpočátku jen lehčí plicní chorobou, z níž se však časem vyvinula tuberkulóza. Plicní choroba omezovala jeho pohyblivost a fakticky mu překážela i v umělecky plnohodnotném slovním projevu.

Gérard Philippe si zřejmě myslel, že nad touto nemocí snadno zvítězí. Své práce, na níž tolik lpěl, se proto vzdal jen na nejnutnější čas, nenechal se tedy na dlouho „zablokovat“, takže vlastně nezískal ani větší příležitost přeskupit svoje hodnoty a poněkud tak změnit svůj vztah ke své profesi, ke svým schopnostem a obecně ke světu.

Vždy pracoval s přesvědčením, že byl určen pro velké poslání, a tak pracoval i nadále s plným nasazením, snad v domnění, že přemůže nemoc svou výkonností a vírou ve vlastní sílu a že snad takto nejdůkladněji využije určeného času, který mu zbývá. Nakonec sám sebe přesvědčil, že se bez něho diváci, divadlo a kinematografie v dané chvíli neobejdou, že se tedy pro ně musí obětovat.

„Rozdal sám sebe“, říkali o něm, když umíral, ale nebyla to pravda. „Zabil sám sebe“ by znělo mnohem případněji. Zabila ho lidská a herecká pýcha, neochota vyslyšet důrazné varování nemoci, nechuť analyzovat signály a smysl jejich příznaků, lenost popřemýšlet o chybách v určení hodnot, jichž se dopustil na své krátké životní pouti.

Prvotní „zablokování“ osudu a karmických struktur Gérarda Philippa proto na sebe časem vzalo důraznější podobu, podobu celkové karmické destrukce – podobu rakoviny ledviny. I zde byla symbolika zjevení příznaků zcela zjevná. Poruchami činnosti ledvin trpí především lidé, kteří nejsou s to navazovat s ostatními adekvátní partnerství, a kteří přes svůj dospělý věk nepoznali, že jsou obsaženi ve všem a vše je obsaženo v nich.

A RAKOVINA OBECNĚ?

Rakovina je semafor střežící cestu k sebedestrukci.

Slavnému francouzskému umělci se sice dostalo daru talentu, kterého se chopil a jehož dokonale využil, jenže jinak byl potrefen slepotou a pýchou. Gérard Philippe zemřel ve svých sedmatřiceti letech na rakovinu ledviny a miliony jeho obdivovatelů strnuly nevěřícím úžasem.

A přitom možná mohla herce spolehlivě zachránit obyčejná pokora, s níž by čas od času srovnal svoje deformované biopole, utřídil základní životní hodnoty a rovněž by pak mohl správně interpretovat zdroj svého talentu.

Dr. Teng připouští, že v případech některých výše uvedených osobností byly ony nebezpečná pýcha a nedostatek pokory neobratně a zbytečně kompenzovány například nesmírně rozsáhlou a do očí bijící humanitární činností, jakou se před smrtí projevovala například herečka Andrey Hepburnová při misích v Africe.

Uvnitř nitra pýcha a navenek pokora, to je rozpor, který nic nezmění na nepříznivém osudu. Nezachrání životy těch, kteří okázalou činorodostí pro takzvané obecné blaho hledají příznivější východisko pro sebe sama. Zachraňují sice duše a životy jiných, ale svou duši nechávají bez povšimnutí, bez proměny.

Dr. Teng popisuje, jak se mnozí z oněch slavných snažili z nepříjemné osudové smyčky vyklouznout např. okázale skromným veřejným vystupováním, adopcemi opuštěných dětí, dary humanitárním institucím, pečlivým utajováním rozmařilého a neurovnaného soukromí, předváděním nezaujatých a zdánlivě objektivně působících veřejných vystoupení nebo na první pohled skromně vyhlížejících prohlášení, jež měla obhájit, vykoupit či poněkud odlehčit jejich „hmotařství“ a pýchu.

Dr. Teng je při svých analýzách na první pohled tvrdý a nemilosrdný, když tvrdí, že ani jeden z mrtvých nepocítil povinnost ochránit svou nesmrtelnou duši, ale že každý z nich se vždy řídil pouze nutkavou touhou uchovat své tělo před pomíjivostí.

Teng bere v potaz oprávněnost občas vznesené námitky, že se mrtví nemohou jeho nařčením a příkrým soudům bránit, argumentuje však ve prospěch svých někdy tvrdých postojů následujícími slovy: „Mrtví svou příležitost propásli, živí však dosud mají šanci, aby se z jejich fatálních chyb poučili a sešli z cesty pýchy na svou osobnost. A není k tomu zapotřebí ani zvláštní úsilí.

Postačí, abychom skrze lásku a obdiv k sobě či skrze lásku a obdiv k ostatním vyjadřovali bezbřehou úctu k hybateli (Stvořiteli, Bohu, na pojmenování nezáleží, ale na pokoře a úctě…), abychom si totiž svoji schopnost milovat obecně nepřivlastňovali jako vlastní zásluhu nebo osobní produkt“.

JE TALENT A ÚSPĚCH JEN NAŠE ZÁSLUHA?

Je dosti obtížné si přiznat, že naši tvořivost, výkonnost, intelekt, bohatství a slávu neneseme zásluhy my sami svým vlastním urputným chtěním, ale že nám tyto vlastnosti byly „propůjčeny“ z vůle stvořitele, jako jsou nám případně propůjčovány tituly nebo hmotné statky, které si samozřejmě také nebereme do hrobu.

• Myslí si snad herec, že svůj talent získal ve škole nebo ho sám nějakým kutáním v sobě vytvořil?
• Domnívá se snad geniální básník, že nové rýmy vymýšlí svým rozumem?
• Že skladatel sestavuje noty jednu za druhou, podobně jako to dělá trhovkyně, když rozkládá na pultě svoje ovoce?

To jsou samé nesmysly a nedorozumění!

Herec dostal od osudu úkol stát se hercem. Dělník má za povinnost vyrovnat se s údělem být dělníkem a nesmí reptat, jinak je stejně pyšný jako státní prezident, jenž žije v domnění, že může svým příkladem předurčit osud svého lidu. Vše je řízeno potřebou harmonie, potřebou míry a proporcionality.

Nikdo se proto nemůže stát sám sebou toliko z vlastní vůle, aby pak získal oprávnění být na to pyšný. Jenže kdo z nás se dokáže aspoň částečně distancovat od těch svých nejcennějších a nejžádanějších schopností, od talentu a příležitostí, které nám byly prozřetelností či osudem poskytnuty, kdo se smíří se svou podprůměrností a duchovní slepotou a přiřadí svou osobnost „pouze“ na vrub záměrů nebo blahovůle anonymního a bůhví jestli vůbec existujícího Stvořitele?

Každý si je totiž téměř jist, že vše, čeho se už chopil a čeho se vehementně drží zuby nehty, získal jen vlastní zásluhou, pílí a úžasnými náhodami, že je tedy neopakovatelnou a nesmírně originální osobností, jejíž zásluhy ve prospěch celku by měly být ještě mnohem významněji oceňovány.

A to je právě ona nezměrná pýcha, již Stvořitel prostřednictvím zkázy biopole ztrestá.

U někoho hned, u jiného později, u někoho zřetelně, u dalšího poněkud skrytě…

A když nejsme za „svoje“ přednosti patřičně oceňováni, máme přece oprávnění napravit toto opomenutí sami, nebo snad ne?

Píšeme tedy nové knihy, natáčíme další filmy a televizní seriály, ucházíme se o funkce, tituly a úřady, nadáváme na všechno, co nám nejde pod vousy, nenávidíme ty, kteří se od nás příliš liší, přejeme zlo svým nepřátelům, vyhrazujeme si právo soudit a nechceme být přitom souzeni, vyděláváme stále více peněz, hodláme být ještě slavnější, aby se na nás nikdy nezapomnělo.

Ale vůbec nejsme s to, si přiznat, že obrátky našeho slavného slavomamu nelze zvyšovat do nekonečna a že jediná šance na příznivý konec je dobrovolně zastavit rychlík, neprodleně vyskočit z kupé úspěchu a dostat se ze slastné osobní zaujatosti na tvrdý peron pomíjivosti a vlastní bezvýznamnosti…

Ono věčné šplhání vzhůru, chuť roztáčet kolotoč slávychtivosti málem až do nekonečna v sobě totiž vždycky skrývá nesmírné puzení pýchy. Pýchy, jež za nějaký čas zdeformuje každé biopole rozloží jemné karmické struktury a zablokuje dosud příznivý osud projevem příznaku nemoci, případně nehodou s vážnými následky.

A JAK SE LZE ZBAVIT PÝCHY?

Dr. Teng radí abychom uvěřili v libovolného hybatele a při modlení se na něho obraceli s konkrétními prosbami. Pro koho je modlitba nepřijatelná, ten by měl uvěřit v intuici, v onen hlubinný zdroj vskutku objektivního poznání a prosit o nápovědu a shovívavost alespoň ji…