Bolest v srdci a smutek, který nás trýzní nad ztrátou milované osoby, to je to, co nás provází celý život.

Každou minutou někdo umírá a někdo se rodí a jde to celé tak nějak mimovolně kolem nás. Někdo je nám bližší, někoho jen známe od vidění a nám chybí pro absenci jeho dalších uměleckých děl, ale nejtěžší chvíle jsou ty, kterých jsme my sami účastníkem.

Je vcelku jedno, zda – li  jsme s TÍM člověkem pokrevně příbuzní.

Důležité je, jak moc hluboko toho člověka máme v srdci.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Každému je vyměřen určitý čas. A každý v průběhu života zároveň ztrácí své milované, ale i vítá na svět další členy rodiny. S přibývajícím věkem nám postupně odcházejí prarodiče, rodiče, jejich bratři a sestry a stáváme se jedněmi z posledních v našem rodu. Je to smutné, bývá nám úzko. Hrdlo se nám svírá a rána je tak živá.

Je velmi těžké zmírnit to utrpení, ale smutek je proces. Pro vyrovnání psychického stavu je potřeba nechat projít všechny fáze, které obvykle následují. Není třeba se stydět za slzy, ale neplakat dlouho.

Není třeba se zdráhat použít rady psychologa, ale nespadnout do závislosti. Není vůbec od věci, vyhledávat příjemné chvíle. Není nic destruktivnějšího, než se sami týrat.

A také není nutné přetrhat vazby a říkat si – už nikdy…

Je to zbytečné a kdo ví…?

Pohladit duši, které tolik chybí láskyplné pouto duše, která opustila tělo, je možné.

Jako vánek tančí okolo stromů a její teď dobře. Usmívá se, ale my ji nevidíme. Je šťastná, ale už nám to slovy nedokáže říct. Pokud se ztišíme a zacílíme naši mysl se do svého nitra, můžeme její lehký dotyk ucítit na rameni. Loučí se s námi.