Nevinné lži: Obelháváte sami sebe, nebo “jen” ostatní lidi?

Jsou “nevinné lži” opravdu nevinné?
Mobilní telefony na nás mohou prozradit leccos. Velmi mě pobaví, když například telefonující upřesňují do telefonu protějškům svoji polohu – jako třeba onehdy spolucestující v tramvaji, který na zastávce „Výstaviště“ do telefonu hlasitě šveholil: „Jsem na Republice, zrovna vystupuji z tramvaje“.
Tyto dvě zastávky jsou od sebe vzdálené asi 7 minut, takže žádná tragédie, říkáte si. No, tragédie jistě ne, ale lež ano. A navíc úsměvná, protože vlastně docela zbytečná.

Nebo: Jdete do obchodu, vybíráte si s pomocí milé prodavačky boty, ani jedny se vám však nelíbí. Nebo líbí, ale zrovna jsou příšerně drahé, až se vám protáčejí panenky. Je vám trochu nepříjemně, až trapně, paní prodavačka s vámi ztratila spoustu času a je přece nevhodné jí říct, že ty boty jsou drahé a že tolik peněz za ně zkrátka dát nechcete (možná vás ta cena za obyčejné kozačky dokonce pobouřila).

Nasadíte tedy svůj standardní líbezný obličej, paní prodavačce poděkujete a ne moc přesvědčivě jí sdělíte, že si to ještě rozmyslíte a kdyžtak se ještě vrátíte. Samozřejmě, že se nevrátíte. Vy to víte, ona to ví. Přeci vás však něco přiměje k této nevinné lži. Dělá to přece každý, tak co na tom záleží.

Říkáme tomu nevinné lži, v angličtině dokonce bílé lži (white lies), ale jak moc jsou vlastně nevinné a bílé?

Zkuste se jeden den pozorovat.

Zkuste pozorovat, co si myslíte a co říkáte. Kolikrát za den jste se uchýlili k vědomé nebo polovědomé lži? Někdy je pro nás totiž někdy až automatické, že cenzurujeme pro okolí to, co říkáme, do podoby nepravd nebo polopravd.

Někdy si to téměř neuvědomujeme…Nebo uvědomujeme, ale je to pro nás natolik normální, že nás to nijak nezaráží. Běda ale, kdybychom zjistili, že se této „nevinnosti“ na nás dopustil někdo druhý…

Co takhle vyměnit lež za pravdu?

Druhý den pak můžete zkusit další experiment. Upravujte znění svých výroků do pravd. Zní to divně? Ale jak je to těžké! Protože dámy a pánové, my na to nejsme zvyklí!

Naše realita sestává z vytváření lží. Přiznejme si to. Nevinné nebo ne.

Protože kde je ta hranice nevinnosti našich lží?

Kdo ji stanovuje?

Mění se s prostorem a časem (rozuměj: dle potřeby)?

A co přesně by se stalo, kdybychom zkrátka říkali pravdu a nic než pravdu (tedy tu naši pravdu)?

Že by námět na skvělý film…?

Jak upřímní jste sami k sobě?

Míra lží nebo polopravd nebo upravených pravd pro okolí souvisí s mírou pravdivosti a upřímnosti k nám samotným. Jak moc dokážeme lhát sami sobě!

A o to tady jde. My totiž upravujeme a cenzurujeme realitu do podoby nepravd a polopravd i sami pro sebe. A to je ten největší podvod a zločin. My vlastně podvádíme sami sebe!

Je to opravdu nezbytné? A která lež je vlastně zbytná? Nebylo by jednodušší žít tu naši pravdu?

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář