Říkejte vážně pravdu!

Odvaha se vyjádřit a říct, co si myslíme, je základním aspektem života plného zaujetí, naplněnosti a opravdovosti.

Avšak pro mnoho z nás, mě nevyjímaje, je daleko snazší mluvit o odvaze říkat, co si myslíme, než to skutečně dělat.

Před několika měsíci jsem se bavil se svým kamarádem Gregem a on mi vyprávěl velmi trefnou a silnou příhodu o tom, jak se on nebál a říkal, co si myslí.

Byl v obchodě a uviděl ženu, jak hrozně řve na své děti. Přišel tedy k té ženě a řekl:

„Promiňte, ale mohla byste prosím jednat se svými dětmi s vlídností a láskou.“

Podívala se na něj a řekla:

„Hleďte si svého, to jsou moje děti.“

Greg jí na to odpověděl:

„Pokud byste tohle dělala doma ve svém obýváku, tak by to byla jenom vaše věc, ale vy to provádíte zde přede mnou. Stojím tady a bolí mě z toho u srdce, když vás tu vidím, jak s nimi takto mluvíte – proto jsem se rozhodl za vámi přijít a říct vám, co si myslím.“

Žena mu odsekla, ať si to strčí „vy-víte-kam“, popadla své děti a pospíšila na parkoviště, aby odjela.

Greg mi potom řekl:

„Miku, já vlastně nevím, jestli jsem se zachoval správně nebo špatně. Kolena se mi třásla, když jsem jí to říkal. Byl jsem tak vystrašený a zároveň naštvaný a plný emocí.“

„Ale něco ti povím,“ řekl Greg, „když jsem pak odešel, všiml jsem si něčeho zajímavého. Nikoho jsem neobviňoval. Obyčejně bych nic neřekl a obviňoval bych sebe sama, že jsem se neodvážil vystoupit, obviňoval bych tu ženu za to, jak se chová ke svým dětem, nebo naši společnost, že vytvořila prostředí, ve kterém se takové věci dějí a nikdo s tím nic neudělá.“

Seděl jsem tam omráčený Gregovým příběhem.

Řekl jsem mu:

„Teda, to bylo odvážné. Nejsem si jistý, jestli bych měl tu odvahu, abych jí něco takového řekl, ale jsem rád, že ty jsi to udělal.“

Co kdybychom měli dost odvahy, abychom takto dokázali promluvit ve všech oblastech našeho života – v naší práci, našem vztahu, mezi lidmi na veřejnosti a obecně.

Představte si tu svobodu a sílu, kterou byste tím získali. Nejde zde vůbec o to, abyste se lidem ukázali a postavili se jim, přestože někdy to skutečně může nabýt takové podoby.

Důležité je pro nás, abychom si zapamatovali rozlišení mezi našimi „postoji“ a naším skutečným „přesvědčením“.

Všichni zastáváme nějaké postoje, dokonce mnoho (všimli jste si toho?).

Mnoho z nás si myslí, že tyto postoje jsou skutečnými fakty – nejsou!

Není nic špatného na tom, abychom zastávali a vyjadřovali určité postoje. Avšak mnoho z těchto našich postojů jsou plny moralistického odsuzování a arogantního pocitu, že jsme to my, kdo má „pravdu“ a ti, kdo s námi nesouhlasí, ji prostě nemají.

Ale naše skutečné „přesvědčení“ má kořeny daleko hlouběji, něž tyto postoje. Být o něčem skutečně přesvědčený vyjadřuje, jak něco skutečně cítíme, a co považujeme za pravdu.

Přesvědčení není touha mít pravdpravduu

Přesvědčení nemá nic společného s touhou mít pravdu, ale je snahou vyjádřit, jak o něčem smýšlíme, a to opravdovým, zranitelným a neskrytým způsobem.

Například mohu zastávat takový postoj, který říká, že se chováte nevhodně. Mám právo takový postoj zaujímat a mohu být dokonce schopen dokázat, že jste se někdy chovali takovým způsobem, který za nevhodný považuji. Avšak, takovýto postoj k situaci nejspíše nijak nepomůže našemu vztahu, nesblíží nás, ani nás nepřiměje si upřímně promluvit.

Oproti tomu opravdové „přesvědčení“ může být třeba takové, že se ve vaší přítomnosti bojím, abych neřekl něco, co by zranilo vaše city. Nebo, že se zlobím, protože nemám rád některé věci, které říkáte a děláte. Jinými slovy, někdy se necítím uvolněně nebo pohodlně ve vaší přítomnosti.

Toto rozlišení není jenom o významech či slovech, jedná se o celkový posun v náhledu a souvislostech. Jakmile se přestaneme soustředit na to, abychom měli stále „pravdu“ v našich postojích a převezmeme odpovědnost za své prožitky, můžeme konečně říkat, co si myslíme z mnohem hlubší a opravdovější pozice.

Jak můžeme podnítit a prohloubit tuto naši schopnost říkat, co si myslíme s laskavostí, láskou a opravdovostí? Je mnoho věcí, které můžeme učinit, abychom toho dosáhli – zde jsou tři, nad kterými se můžeme zamyslet:

 Přestaňte řídit pocity druhých lidí.

Tato snaha mi je velice blízká. Mohl bych být králem všech, kdo mají takovou potřebu.

Je arogantní, manipulativní a trochu směšné si myslet, že máme sílu měnit emoce druhých lidí.

Také se o to občas snažíme, abychom se vyhnuli nutnosti říci, co si doopravdy myslíme. Můžeme si být vědomi a pozorní k pocitům druhých (ale jen proto, abychom se k někomu nezachovali zle a nezranili jej), ale když přestaneme k druhým lidem přistupovat blahosklonně, tak tím nám i druhým umožníme začít se chovat dospěle a řešit problémy jako vyzrálí lidé, což se občas může stát ožehavou nebo napjatou situací, když skutečně vyjadřujeme, co si myslíme a jak se cítíme.

Žijte opravdově a ne za účelem mít pravdu.

Toto je opravdu důležité, pokud jde o říkání toho, co si myslíme.Před několika měsíci jsem o tom napsal celý článek.

Když se soustředíme na vítězství nebo abychom měli pravdu, nemáme již přístup k těm nejhlubším místům v našem srdci, odkud pochází všechna naše skutečná přesvědčení.

Když se přestaneme soustředit na výsledky našich rozhovorů s druhými lidmi, co si druzí myslí, a naší chybnou posedlost mít stále pravdu, otevíráme si tím cestu k dosažení života plného opravdovosti.

Procvičujte.

Jako také všechno ostatní v životě – nejlepší způsob, jak se stát lepšími, prohlubovat naše schopnosti a růst, je cvičit.

V tomto případě jde o vyjadřování toho, co si skutečně myslíme, nejde o nějaké „hraní rolí“, jak by se řeklo (i když pokud vám to pomůže získat odvahu k postoupení ke skutečným rozhovorům, tak směle do toho), jde o odvahu promluvit, vykročit do života s vaším přesvědčením na jazyku.

Pokazíte to? Samozřejmě!

Řeknete někdy něco špatně? Ano.

Naštvou se lidé, budou se cítit uražení nebo budou vzdorovat čas od času? Jistě.

Nejde zde ale o to, abychom byli dokonalí, jde o to, abychom byli sami sebou a mluvili z hlouby našeho srdce.

Mějte se sebou soucit a slitování v průběhu cviku – není to totiž nic jednoduchého pro většinu z nás.

A i pro ty z nás, kdo se již hodně snažili, aby posílili svou schopnost říkat, co si opravdu myslí a mají již mnoho zkušeností s úspěchy, pamatujme si, že každá další příležitost promluvit je vždy novou a odlišnou situací.

A v určitých oblastech života (nebo s jistými lidmi), odhodlat se promluvit může být pro nás opravdu děsivé a náročné.

I když se vaše kolena třesou, váš hlas přeskakuje, nebo vaše srdce buší jako o závod (což jsou reakce, které se dějí, když se odhodláváme opravdově mluvit a odkrýváme svou zranitelnost) – zhluboka se nadechněte, ponořte se hluboko do svého nitra k nalezení odvahy a přimějte se říci, co si skutečně myslíte.

Jakmile toto začneme dělat, můžeme pozorovat, jak se naše životy a vztahy doslova proměňují.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář