Nastoupila jsem do autobusu a jela domů…

Posadila jsem se na volné sedadlo. Přes uličku seděli proti sobě muž a žena.

Muž držel v ruce mobil a rozčiloval se. „No podívej se na to, jak dlouho to trvá, než se ty blbý maily načtou. Když chci odpovědět, tak se to buď zasekne, nebo to alespoň trvá věky.“

Žena se viditelně choulila do sebe.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme ke čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

„Tohle už dělal ten starej křáp taky,“ pokračoval muž v láteření. „Sakra. Takovejch peněz to stojí a je to furt stejný. Víš, kolik mě stál? Sedmnáct tisíc!“

Na okamžik se odmlčel, aby nabral dech, a zase pokračoval se stále se zesilující razancí.

„Ale já jim ho hodím na hlavu. To ti řikám. To si za klobouk nedaj. Šmejdi.“

Žena vypadala, jakoby chtěla úplně zmizet. Možná nejen z autobusu, ale i ze světa.

Kdykoliv se na ni muž podíval, aby ji vyzval k reakci, tak jen nejistě přitakala hlavou. Postupně se celá otáčela pryč od něho. Snad nechtěla, aby ji s ním lidé spojovali.

Možná se styděla za jeho zoufalou zlobu.

Muž to patrně vycítil a na konci dalšího výlevu vztekle vyštěkl: „Tak posloucháš mě vůbec?“

Žena jen tiše přitakala. Nevěděla, co říci.

Dost možná, že se agresivních projevů muže bála. Vypadalo to tak, že jí jsou nepříjemné a že si s nimi neví rady.

Její vlastní strach jí zamezil slyšet v mužově hlase zoufalou bezmoc.

Patrně věřil, že vyšší cena znamená také vyšší kvalitu. Když se předpoklad nepotvrdil, ztratil pevnou půdu pod nohama.

V takové situaci reagujeme různě. Vztek je jednou z variant.

Rozhněvaný člověk zpravidla nebudí ve svém okolí soucit. Málokdo asi slyší za agresí volání o pomoc.

Žena to nedokázala, ani když muž jasně pojmenoval, co právě potřebuje. Chtěl hodit záchranný kruh v podobě porozumění své bezmoci. Potřeboval jasné potvrzení toho, že mu naslouchá a že mu rozumí.

Když uviděl její odtažitou a nejistou reakci, rozzuřil se ještě víc.

Dost možná stačilo celou věc jen pojmenovat.

Říci něco jako: „Štve tě, že ani za tolik peněz nedostaneš spolehlivý mobil? Jak se pak vyznat v nabídce, když se ani na tohle nedá spolehnout“?

Porozumět tomu, co se děje v tom druhém, neznamená, že s ním musím nutně souhlasit.

V tom je výhoda empatické reakce, která dokáže leckdy skoro zázraky.