Pokud se podíváme na náš civilizovaný život, musíme si uvědomit, že v porovnání s historickým vývojem jsme ochuzeni o téměř veškeré zážitky fáze dítěte v náručí. A začalo to vlastně už od porodu a následného čekání v postýlkách a kočárcích na ty správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a dospělosti. Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš tělesný a rozumový vývoj. Jak se to projevuje? Často na sebe bere podobu sebenenávisti nebo pochybností. Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí. Pokud jsme o ni byli ochuzeni, tak po štěstí, či jeho náhražkách stále toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem. Projevuje se to nejvíc nejasným pocitem nespokojenosti v teď a tady. A kdy to štěstí přijde? Máme pocit, že nám stále něco chybí a říkáme si „Byl bych
Přečtěte si více... →