Tajemství zóny bezpečí

Pokud se podíváme na náš civilizovaný život, musíme si uvědomit, že v porovnání s historickým vývojem jsme ochuzeni o téměř veškeré zážitky fáze dítěte v náručí. A začalo to vlastně už od porodu a následného čekání v postýlkách a kočárcích na ty správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a dospělosti. Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš tělesný a rozumový vývoj.

Jak se to projevuje?

Často na sebe bere podobu sebenenávisti nebo pochybností. Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí. Pokud jsme o ni byli ochuzeni, tak po štěstí, či jeho náhražkách stále toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem. Projevuje se to nejvíc nejasným pocitem nespokojenosti v teď a tady.

A kdy to štěstí přijde?

Máme pocit, že nám stále něco chybí a říkáme si „Byl bych šťastný, kdyby jenom …“. Doplnit si můžete jakoukoliv změnu (nové auto, práci, partnerku či partnera, atd.). A když už to máme, tak si doplníme nové „kdyby“ a tak pořád dokola. Většina bohatých lidí touží po ještě větším bohatství, mocní touží po ještě větší moci, ale když už dojdou až na konec a nemají si co přát, musí se postavit své neuspokojitelné touze tváří v tvář. Celou dobu si mysleli, že jim chybí sláva, peníze, úspěch, a najednou neví, co se děje. Na původní podobu své touhy, být u mámy v náručí, si už nevzpomínají.  Ať dělají, co dělají, místo odpovědi na ně číhá prázdnota. V mnoha případech tuto prázdnotu vyplňuje partner, který se stává jakousi náhradní matkou a pečovatelkou. Vždyť znáte ty výrazy jako „potřebuji tě, chybíš mi“, které jsou vlastně výrazem přání vracet se do role miminka.

Hledáme, hledáme, hledáme.

Absence zážitků z fáze v náručí nás vede i k dalšímu docela bizardnímu chování. Jak jinak si vysvětlit naši zálibu v horských drahách, kolotočích a houpačkách? Nejedná se o nic jiného, než o situace, kdy dochází k náhlým změnám pozic s pocitem naprostého bezpečí. Proč by se nám jinak tak líbilo, že s námi něco hází, že nás to leká a jsme dokonce ochotni si za to zaplatit? Protože jsme neměli to štěstí zažít si to, co naši předci: čelit příjemnému nebezpečí, zatímco jsme v bezpečném náručí mámy, která s námi skáče, běhá či se někde brodí vodou.

Co je ta bezpečná zóna?

strachDnes se k tomu částečně vracíme podporováním nošení dětí v šátcích, ale většina si stále „užívá“ nehybnou tichou postýlku a dobře odpérovaný kočárek. Celé kouzlo spočívá v tajemství bezpečné zóny. Sedátka na kolotočích a horských drahách mají bezpečné pásy, thrillery a horory sledujeme v bezpečí pohodlných sedaček multikin nebo svých obýváků, kde jsme si jistí, že se nám nic nestane.  Připoutáni bezpečnostními pásy si užíváme pocitu bezpečí v nebezpečí v našich pohodlných a rychlých autech (i když to už není kino a občas se to vymkne kontrole).

Základní kámen sebedůvěry.

Miminko v náručí si musí takovými zážitky projít, aby se pak mohlo osamostatnit. Být pasívním účastníkem nečekaných, prudkých a nebezpečných situací, které jsou pro miminko v náručí aktivní matky na denním pořádku, to je základní stavební kámen sebedůvěry. Je to důležitá součást vnímání sebe sama.

Projevy ochuzení o fázi v náručí určuji osobnosti lidí kolem nás tak často, že je považujeme za součást lidské povahy. Sem patří třeba „syndrom Casanovy“, kdy se dotyčný snaží opakovaně mateřskou lásku hledat v náručí žen nebo „syndrom chudáčka“, který se svým chováním snaží, aby ho nikdo neměl rád, a pak se za to lituje. Podobně se chová mučedník, který vyčítavě trpí a myslí si, že mu to zaručí to „správné“ místo.

Rozetněte bludný kruh.

V průběhu života se nám podaří některé bloky a vzorce chování z mládí správným přístupem a transformací odstranit. Ale bohužel je ještě dost takových, kteří se točí v bludném kruhu. Rodič, který sám nezažil dostatek mateřské náklonnosti, není schopen ji poskytnout svému dítěti. Naopak očekává, že se mu bude dostávat pozornosti od dítěte. Z bitých dětí se stávají násilní rodiče. Oba dva touží po mateřské lásce a ona nepřichází. Tento boj nemá vítěze ani viníka. Všude jsou jen oběti obětí. Samozřejmě to neplatí stoprocentně, ale ruku na srdce, kolik znáte takových lidí ve svém okolí?

I tyto skutečnosti, které vychází ze závěrů výzkumu Jean Liedloffové, uvedené v knize Koncept kontinua, byly jedním z motivačních prvků pro zpracování programu na podporu rozvoje mozku dětí již v raném věku na stránkách www.miminkoplus.cz . Některá cvičení a aktivity pomáhají alespoň částečně nahradit dětem chybějící pocit bezpečí v nebezpečí, tu bezpečnou zónu, a připravit je lépe pro budoucí život. Navíc takto vedené děti jsou vnímavější, pohybově nadanější a zdravější, než jejich vrstevníci. Jaké by to bylo, kdyby všechny děti dostaly v dětství to, co opravdu potřebují?

 

 

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář