V naší společnosti jsme hodně zaměřeni na výkon, a tak jsme hodně v hlavě. Neustále něco hodnotíme, analyzujeme a rozebíráme. Vzpomínám si, jak jsem se chtěla od myšlení uvolnit, protože mě hodně tížilo, a stále jsem se ptala:

„Co mám dělat s tou hlavou?“

Pomohl mi sport. Já, nesportovec, jsem začala několikrát týdně cvičit, protože jsem se tím alespoň na chvíli odpojila od myšlení a cítila úlevu.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Že mám taky tělo, které není jen „transportér pro hlavu“, jak říká kamarádka, jsem vnímala jen ve fyzické rovině. Že mně tělo něco říká, a že je to důležité, mě naučila až nenásilná komunikace. Tělo k nám mluví řečí emocí a něco nám tím sděluje.

Nikdo nás neučil emoce vnímat, spíš naopak.

„Neřvi!“

„Nevztekej se!“

„Už zase bulíš?“

Nehihněj se!“

Tyto věty jsem slýchala v dětství. Přijala jsem názor, že vyjadřovat emoce je něco špatného a uzavřela jsem je v sobě. Nedovolila jsem si je prožívat. Jak bych pak mohla rozumět tomu, co mi chtějí říct?

Na poslední hodině série workshopů Tanec zvaný empatie jsem poprosila své spoluúčastníky o empatii. Šlo o situaci, kdy mě kolegyně požádala, abych já ohlídala termín splnění její práce. Cítila jsem v sobě napětí a vztek a nevěděla jsem si s tím rady.

Uvědomila jsem si, jak často jsem hlídala různé termíny různým lidem – rodinným příslušníkům, spolužákům, kolegům v práci, a přišlo mi to naprosto v pořádku, bylo to pro mě samozřejmé. Možná už tehdy mé tělo něco hlásilo, ale já ho neuměla poslouchat. Až nyní.

Lidi ve skupině navrhovali různá řešení, dokonce se mi některá líbila. Až lektorka nás upozornila, že jsme v hlavě.

„Jděte do těla a zůstaňte tam,“ opakovala trpělivě několikrát.

Hledat řešení hlavou totiž umíme, byli jsme k tomu vedeni – doma, ve škole i v práci. Být v těle pro mě znamená vnímat, co v sobě cítím a kde to cítím.

A tady jsem cítila nějaký pocit v břiše. Takový lehký tlak, jako by mě tam něco tlačilo. Lehce, ale pořád. A pak začaly zvídavé otázky. Nikdo jiný než já, totiž nemůže vědět, jak se cítím, a proto se může jen dotazovat.

„Zlobíš se na ni, protože svou odpovědnost hodila na tebe?“

„Ano, ale je tam ještě nějaký pocit a já ho neumím pojmenovat.“

„Máš na ni vztek, že si to neohlídá sama?“

„Jo, ale stále to není ono.“

„Já tam cítím velkou touhu po pochopení, je to tak?“

„Ne úplně.“

„Cítíš vztek, že to na tebe zkusila?“

„Ne, že to zkusila na mě, ale cítím vztek na ni.“

Stále jsem se nemohla dostat k tomu hlavnímu. Byl ve mně nějaký zásek, díky kterému jsem se točila stále dokola. A pak přišla ta otázka:

„Zlobíš se na sebe, že nemáš jasně vymezené hranice odpovědnosti?“

„JO.“

„Já mám vztek na sebe,“ řekla jsem překvapeně a něco udělalo cvak. Bylo to velmi jemné cvaknutí, a kdybych dobře nevnímala tělo, propásla bych to. Jenže s tím „cvak“ přišla úleva. Část skupiny to pocítila také.

„Já myslím, že to hlavní bylo řečeno,“ pravila jedna účastnice, „já cítím úlevu.“

A nebyla sama. Pár lidí ze skupiny úlevu zavnímalo také. To je totiž to úžasné, že skupinové energetické pole, které skupina vytvoří, pomáhá vnímat to, co se děje v tom druhém. A to zase pomáhá při poskytování empatie.

Měla jsem vztek na sebe a přitom jsem obviňovala kolegyni. Ten vztek byl hodně skrytý a při hledání řešení hlavou, bych na něj nepřišla, dále bych obviňovala kolegyni! Překvapila mě úleva, která se dostavila.

Pak jsem mohla své kolegyni úplně v klidu říct, že se mi její termín nechce hlídat.

Odmítla jsem bez pocitu viny. Bylo to klidné konstatování. Rozhodně jsem už na ni neměla vztek. Také její odezva byla klidná.

Vidím smysl hledat své potřeby, zde to byla potřeba vymezit své hranice odpovědnosti. Pak se komunikace odvíjí jinak. Reakce vychází z klidu a ne z emoce.

Vztah k tomu druhému zůstává zachován. To je důležité poselství nenásilné komunikace.