Zlomení osobního bloku – Free Hug

I když anglicky trochu umím, s termínem “Free Hug” jsem nikdy do styku nepřišel.
Po absolvování Powertrainingu jsem hledal další možnosti, jak v sobě zlomit další osobní bloky, které v sobě mám. Tak jako každý člověk i já si v něčem věřím a v něčem méně.
Když kamarádi pořádali v Bratislavě Free Hug, začal jsem se zajímat o to, co se za těmi slovy skrývá. Na internetu jsem našel dost informací.
Co že to tedy termín Free Hug označuje?
Jedná se, dnes již celosvětový, fenomén, který odstartoval muž jménem Juan Manna, kterého po příjezdu do Sydnye nikdo nečekal – nikdo ho nevítal na letišti, nikdo ho neobjal s radostí, že ho vidí.
Dostal tedy nápad vyrobit si z lepenky ceduli a napsal na ní “FREE HUGS”. Našel si nejrušnější křižovatku v Sydney a nabídl své vlastní objetí ostatním lidem. Jen tak, pro radost jejich i jeho. Bez nějakých dalších úmyslů.

Co se však nestalo. Postupně se lidé jeden po druhém osmělovali a Juana skutečně obejmuli. Což přineslo jak na jejich tak jeho tváři úsměv.

Juan dokázal lidem, kteří šli okolo něj zamračeni, po objetí vyčarovat na tváři úsměv a spokojenost. Postupem času se tato akce rozšířila do celého světa a účastní se jí tisíce lidí, možná i víc.

To jsem tedy již věděl, když jsem parkoval v Bratislavě na náměstí, s cedulí v kufru, na jejíž jedné straně bylo “FREE HUGS” a na druhé “OBJETÍ ZDARMA”. Ale moc jsem si nedokázal představit, jak to bude vypadat v reálu.

To budu po ulici objímat cizí lidi?

V tu chvíli jsem cítil v sobě ten blok, ostych a strach. Na náměstí se nás sešlo 35!!!, tak jsme vytvořili skupinky po třech čtyřech lidech a vydali se do ulic rozdávat lidem dobrou náladu.

Pravidlem je nedělat výjimky mezi lidmi. Ať je kluk či holka, mladý nebo starý. Několik minut mé obavy trvaly, ale v týmu se překonává strach lépe.

Tonko, kamarád v mé skupině pomohl. “Ještě kamaráda”, připomněl paní, kterou právě pouštěl z objetí. Obava byla prolomena a první objetí cizího člověka, s cedulí v ruce v cizím městě bylo za mnou.

Pak již to šlo samo. Rostl pocit radosti a štěstí jak ve mně, tak i v lidech, kteří překonali svůj stud a strach a přijali nabídku objetí zdarma.

Všichni do jednoho odcházeli s úsměvem na tváři. Bylo zřetelně patrné, že lidem objetí schází, dotyk obyčejného lidského tepla a milého slova. Smutné. Ale dá se to ovlivnit.

Třeba když se na ulici k obchodu s novinali blížil asi tak šestiletý klučina s maminkou. Maminka nakoukla do stánku pro noviny, kluk se jí pustil a běžel se k nám obejmout. Těžko mohl přečíst ceduli, kterou jsme měli nad hlavou. Asi i jemu chybělo objetí. Jeho maminka dost nechápala.

Snad někdy pochopí. Lásku si zaslouží každý a děti nejvíc. Za dvě hodiny každý z nás objal asi tak 60 lidí. Blok zmizel.

Dnes, když se vidím s přáteli, není to již jen chladné podání ruky, rád je obejmu a dám jim trochu toho lidského tepla.

Je to tak jednoduché a tak účelné.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář