Toto je skutečný příběh o tom, jak obtížné může být rozeznat nefalšované mistrovství – a o tom, že to není chyba Mistra!

Washington DC, Spojené státy americké, chladné ráno 12. ledna roku 2007.
Ve stanici metra se objevil mladý muž ve volném oblečení a kšiltovce. Z příručního pouzdra vyňal housle, pouzdro položil otevřené před sebe a vhodil do něj trochu peněz.

Mistrovství začalo: Houslista začal hrát…

Tři minuty trvalo, než se cokoli stalo…

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme ke čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Muž středního věku si povšiml hudebníka. Zvolnil krok, pak se na několik vteřin zastavil – a poté se rozběhl, aby dodržel svůj rozvrh.

O půl minuty později si vydělal svůj první dolar…Jakási žena vhodila bankovku do klobouku a bez zastavení pokračovala v chůzi.

Po šesti minutách…První člověk se zastaví, aby si jej poslechl. Mladý muž, lehký kabát a kufřík. Už už odchází, pak se však o několik kroků vrátí, opře se o zeď a naslouchá. O klasické hudbě neví vůbec nic, ale: “Nevím, co hrál,” přiznal se mladík později, “ale rozhostil se ve mně klid.”
Zůstal tři minuty, o které ten den přicházel dříve do zaměstnání. Pak se podíval na hodinky a opět se dal do chůze.

Po eskalátoru vyjela žena s asi tříletým chlapcem. Děcko zastavilo, aby se na houslistu podívalo, ale matka jej odtáhla a chlapec cupital chtě nechtě za ní. Přitom se celou dobu otáčel za houslistou.

Toho dne se mezi všemi lidmi neobjevily žádné rozdíly: Mladí, staří, muži, ženy, běloši, černoši, asiaté – všichni se chovali stejně. S jednou výjimkou – pokaždé, když šlo okolo dítě, chtělo se zastavit a poslouchat. A každého chlapce či dívku rodiče donutili, aby se rychle hnuli.

Uplynulo tři čtvrtě hodiny…Muž dohrál a rozhostilo se ticho. Nikdo nezatleskal, ani jiným způsobem nedal najevo, že si povšiml jeho výkonu.

Sám hudebník k tomu později poznamenal: “Jsem překvapen, kolik lidí si nevšimlo vůbec ničeho, jako bych byl neviditelný. Byl to divný pocit, že lidé mě..no..ignorovali.”

Nepoznané mistrovství

Houslistovo jméno je Joshua Bell, je to světoznámý houslový virtuos a patří k nejlepším hudebníkům na světě.

Onoho chladného lednového rána ve washingtonském metru zazněly jedny z nejobtížnějších skladeb, které kdy byly pro housle napsány, včetně slavné Bachovy partity č.2 pro sólové housle. Jeho výkon lze zhodnotit jediným slovem: Mistrovství.

Bell rozehrál pravé Stradivárky. Umělecká hodnota – nevyčíslitelná, odhadovaná cena na trhu 3.500.000 dolarů.
O dva dny dříve Joshua Bell vyprodal koncertní sál Bostonské státní symfonie, kde cena jednoho sedadla činila průměrně 100 dolarů.

27 jej odměnilo penězi, většina z nich za chůze – celkem získal 32 dolarů a nějaké drobné, žebrácká odměna za předvedené mistrovství. Zbývajících 1070 lidí prošlo ve spěchu kolem, vesměs na cestě do zaměstnání: Úředníci, analytici, manažeři, konzultanti.

Většina lidí se ani nezastavila…

Proč děti tu schopnost mají, a my ne?

Když se nedokážeme v našem mravenčím shonu zastavit, abychom si na krátkou chvíli poslechli nádhernou hudbu v mistrovském podání, co asi ještě nám v životě uniká?

Kdy jste se naposledy nechali unést v úžasu?