Zpomal, ať Ti mistrovství neuteče!

Toto je skutečný příběh o tom, jak obtížné může být rozeznat nefalšované mistrovství – a o tom, že to není chyba Mistra!

Washington DC, Spojené státy americké, chladné ráno 12. ledna roku 2007.
Ve stanici metra se objevil mladý muž ve volném oblečení a kšiltovce. Z příručního pouzdra vyňal housle, pouzdro položil otevřené před sebe a vhodil do něj trochu peněz.

Mistrovství začalo: Houslista začal hrát…

Tři minuty trvalo, než se cokoli stalo…

Muž středního věku si povšiml hudebníka. Zvolnil krok, pak se na několik vteřin zastavil – a poté se rozběhl, aby dodržel svůj rozvrh.

O půl minuty později si vydělal svůj první dolar…Jakási žena vhodila bankovku do klobouku a bez zastavení pokračovala v chůzi.

Po šesti minutách…První člověk se zastaví, aby si jej poslechl. Mladý muž, lehký kabát a kufřík. Už už odchází, pak se však o několik kroků vrátí, opře se o zeď a naslouchá. O klasické hudbě neví vůbec nic, ale: “Nevím, co hrál,” přiznal se mladík později, “ale rozhostil se ve mně klid.”
Zůstal tři minuty, o které ten den přicházel dříve do zaměstnání. Pak se podíval na hodinky a opět se dal do chůze.

Po eskalátoru vyjela žena s asi tříletým chlapcem. Děcko zastavilo, aby se na houslistu podívalo, ale matka jej odtáhla a chlapec cupital chtě nechtě za ní. Přitom se celou dobu otáčel za houslistou.

Toho dne se mezi všemi lidmi neobjevily žádné rozdíly: Mladí, staří, muži, ženy, běloši, černoši, asiaté – všichni se chovali stejně. S jednou výjimkou – pokaždé, když šlo okolo dítě, chtělo se zastavit a poslouchat. A každého chlapce či dívku rodiče donutili, aby se rychle hnuli.

Uplynulo tři čtvrtě hodiny…Muž dohrál a rozhostilo se ticho. Nikdo nezatleskal, ani jiným způsobem nedal najevo, že si povšiml jeho výkonu.

Sám hudebník k tomu později poznamenal: “Jsem překvapen, kolik lidí si nevšimlo vůbec ničeho, jako bych byl neviditelný. Byl to divný pocit, že lidé mě..no..ignorovali.”

Nepoznané mistrovství

Joshua_Bell_MistrovstvíHouslistovo jméno je Joshua Bell, je to světoznámý houslový virtuos a patří k nejlepším hudebníkům na světě.

Onoho chladného lednového rána ve washingtonském metru zazněly jedny z nejobtížnějších skladeb, které kdy byly pro housle napsány, včetně slavné Bachovy partity č.2 pro sólové housle. Jeho výkon lze zhodnotit jediným slovem: Mistrovství.

Bell rozehrál pravé Stradivárky. Umělecká hodnota – nevyčíslitelná, odhadovaná cena na trhu 3.500.000 dolarů.
O dva dny dříve Joshua Bell vyprodal koncertní sál Bostonské státní symfonie, kde cena jednoho sedadla činila průměrně 100 dolarů.

Během 43 minut, kdy Joshua Bell koncertoval v metru zdarma (odehrál 6 skladeb), 7 lidí se zastavilo a naslouchalo alespoň minutu.

27 jej odměnilo penězi, většina z nich za chůze – celkem získal 32 dolarů a nějaké drobné, žebrácká odměna za předvedené mistrovství. Zbývajících 1070 lidí prošlo ve spěchu kolem, vesměs na cestě do zaměstnání: Úředníci, analytici, manažeři, konzultanti.

Většina lidí se ani nezastavila…

Co se to s námi děje, když nejsme schopni rozeznat krásu a mistrovství?

Proč děti tu schopnost mají, a my ne?

Když se nedokážeme v našem mravenčím shonu zastavit, abychom si na krátkou chvíli poslechli nádhernou hudbu v mistrovském podání, co asi ještě nám v životě uniká?

Kdy jste se naposledy nechali unést v úžasu?

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář