CO MĚ NAUČIL MŮJ VELKÝ UČITEL STRES

Dlouho jsem věřila tomu, že stres nám způsobují nevhodné vnější podmínky, jako je mnoho rušivých faktorů na pracovišti, neustálé problémy, které je nutné řešit, tlak na zvyšování výkonu nebo práce na více projektech najednou.

Nemile mě proto překvapilo, že mě stres neopustil, když jsem odešla ze „stresujícího“ korporátního prostředí a postavila se na vlastní nohy.

Nikdo mě od práce nevyrušoval, ani se na mě nevalily stížnosti klientů a dokonce mi ani nikdo nediktoval, co všechno musím teď hned udělat, aby se nezhroutil svět.

Přesto jsem zažívala dobře známý tlak a nutkání zrychlit, abych stihla vše potřebné.

Stres se mě pevně držel jako přítel nejvěrnější.

Tenkrát jsem začínala chápat, že společně se změnou vnějších podmínek se automaticky nezměnilo moje prožívání.

Měla jsem spoustu příležitostí k tomu, abych se ujistila, že stres si tvořím zcela samostatně. Využila jsem tuto situaci k jeho podrobnému prozkoumání.

Vím, že stresová reakce je fyziologická záležitost, která má svůj ochranný význam.

Nebylo by tedy moudré se jí úplně zbavovat a nejspíš by to ani nešlo. To, co se změnit dalo, byl můj přístup k emocím, které stres spouštějí. Dokáže to především strach ve všech jeho podobách.

Postupně jsem se naučila rozpoznávat jeho projevy.

Lišily se od sebe v závislosti na okolnostech. Také jsem si uvědomila, že jsem se ho vždycky snažila zbavit, nebo jsem ho alespoň přehlížela, jak se dalo.

Důsledkem bylo, že se bál víc a víc, tak se na mě lepil častěji a vypadalo to, že tloustne a sílí z mojí ignorance.

Změnila jsem tedy přístup a začala ho přijímat.

Chvíli trvalo, než jsem se s tím naučila pracovat.

Výsledky byly ale naprosto šokující. Strach začal bleskurychle hubnout. Vypadalo to, jako když mi mizí téměř před očima.

Tuto novou dovednost jsem propojila se schopností porozumět emocím a potřebám, kterou jsem si začala vědomě pěstovat díky nenásilné komunikaci.

Tím se mi podařilo postupně strach transformovat na užitečné kvality.

Překvapilo mě, kolik úlevy člověku přinese, když doopravdy porozumí tomu, co mu strach chce říci. Nestačí ale zůstat jen na povrchu. Je třeba vstoupit do hlubších, jemnějších úrovní našeho vnitřního světa.

Každá emoce je nositelkou důležité informace, která nám ukazuje směr k vnitřní spokojenosti a životní harmonii.

Vyplatí se tedy věnovat vlastním pocitům náležitou pozornost.

Emoce jsou jako lampy, které nám svítí na cestu, abychom zbytečně nebloudili.

Ty, co nám nejsou příjemné, se zpravidla snažíme potlačit. Nevědomě se tak chováme jako chuligáni, kteří házejí kameny a rozbíjejí lampy pouličního osvětlení. Není divu, že pak tápeme v temnotách vlastního já a mručíme nespokojeností.

Část mých strachů byla velmi rafinovaná.

Skrývala se za vysvětlování a ujišťování, že tuhle práci teď z nějakého důležitého důvodu opravdu nemohu dělat.

Bylo to docela obyčejné odkládání, neboli prokrastinace. Porozumění potřebám mi pomohlo rozhodovat se doopravdy vědomě o tom, co je moje a co mám odložit navždy.

Ještě o něco rafinovanější byly strachy, které mi našeptávaly, že bych měla zrychlit.

Jakoby mě honilo nějaké děsivé zvíře a chystalo se mě sežrat. Pochopila jsem, že největším uměním je se v takovém okamžiku naopak úplně zastavit. Nemá smysl se slepě hnát, dokud člověk nemá doopravdy jasno, kam se to řítí a proč.

Čím rychleji se totiž v takové situaci rozeběhnu, tím spolehlivěji zabloudím a tím hůř mi pak je.

Stres mě naučil velmi efektivně plánovat a hospodařit s časem.

Nejdřív jsem mu ale potřebovala věnovat dostatek pozornosti, aby byl ochoten stát se mým moudrým učitelem. Přehlížení nemá rád.

Díky strachu jsem zvládla i další velmi užitečné techniky, které mi pomáhají nejen omezit stres v mém životě na minimum, ale fungovat efektivně a rozhodovat se rychle a tak, abych směřovala tam, kam chci.

Pomohl mi také vnést do života myšlenku pana Viktora Frankla, vídeňského psychiatra a autora logoterapie, který řekl:

„Mezi vnějším stimulem a naší reakcí je prostor. Tam jsme svobodní a tam rozhodujeme o tom, jak na vnější podnět zareagujeme.“

Chvíli to trvalo, než se mi podařilo tenhle kouzelný svět vnitřní svobody objevit.

Od té doby ho navštěvuji stále častěji a ráda bych se v něm zabydlela napořád.

Stresu a strachům vděčím za svou současnou životní pohodu.

Ráda se o své zkušenosti z objevitelské cesty podělím i s vámi. Přijďte si pohrát a spřátelit se se svými strachy.

Rozšiřte Informace sdílené v článku: Zanechte Komentář...

Napsat komentář